28 Cdo 204/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 204/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 3. 2023 Spisová značka:28 Cdo 204/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.204.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Žaloba určovací Obec Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/2022 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 5. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1284/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 204/2023-301 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupený JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovaným: 1) M. Č., nar. XY, bytem XY, a 2) H. Č. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeni Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 343/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 154/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 11 Co 167/2022-274, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, každému rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 364 Kč k rukám Mgr. Petry Schinnenburgové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 7. 9. 2022, č. j. 11 Co 167/2022-274, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 3. 2022, č. j. 26 C 154/2020-224, potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a změněn v nákladovém výroku II. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu dovolání. Předestřel otázku naplnění zákonných předpokladů – faktického hospodaření s majetkem – přechodu vlastnického práva k předmětnému zastavěnému pozemku ze státu na žalující obec ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, a ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006, a usnesení téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96. 3. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Ustálená soudní praxe dlouhodobě vykládá ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také skutečně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i ostatními zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími např. držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, a ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4365/2010, a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3302/2010). K výkladu citovaného ustanovení se již dříve vyslovil též Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, dospěl k závěru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně podmínky realizace práva hospodaření. V nálezu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, pak zaujal rovněž názor, že pojem „hospodaření“ uvedený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Podle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obce podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srovnej obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07, ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14). 6. Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze zjištění, že v rozhodné době (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. – 24. 5. 1991) Národní výbor hlavního města Prahy, byť formálně nadán právem hospodaření, s předmětným zastavěným pozemkem (parc. č. XY v k. ú. XY) ve vlastnictví státu fakticky nikterak nehospodařil – nevyužíval jej k plnění svých úkolů, nikterak o něj nepečoval a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného ve vztahu k němu smlouvou o zřízení práva stavby sjednanou dne 27. 5. 1922 (nevymáhal dojednanou stavební činži – pachtovné bylo žalovanými, respektive jejich právními předchůdci, naposledy hrazeno v roce 1985 – a neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo; reagoval až na žádosti žalovaných, respektive ostatních držitelů nemovitostí podléhajících v dané oblasti obdobnému právnímu režimu, o zápis vlastnických práv k nemovitostem do katastru nemovitostí) – uzavřel, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ze státu na obec (vzdor zápisu vlastnického práva obce do katastru nemovitostí realizovanému na základě ohlášení přechodu vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb. podaného katastrálnímu úřadu až dne 17. 9. 2001) nebyly naplněny pro nedostatek fakticity hospodaření příslušného národního výboru (§ 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), nikterak se tím od výše citované judikatury (na níž není důvodu čehokoliv měnit) neodchýlil. Nepřešlo-li vlastnické právo k posuzovanému zastavěnému pozemku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na dovolatele, neprotiví se závěry odvolacího soudu – že se uplynutím doby trvání práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. k tomuto pozemku (k 15. 6. 2002) dovolatel nestal vlastníkem zde vybudované stavby – nikterak ani konkluzím plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, dle nichž po zániku práva stavby zřízeného dle zákona č. 86/1912 ř. z. stavba vybudo