28 Cdo 2081/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2081/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2011 Spisová značka:28 Cdo 2081/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2081.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Clo Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 7 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 11. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.18.2012I.ÚS 187/12JUDr. František Duchoň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2081/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. S., bytem v O., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Koželužská 5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 16.479.516,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 2/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, č. j. 18 Co 274/2009-132, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 16.479.516,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Tvrdil, že do České republiky dovážel moldavská dezertní vína, která proclíval u Celního úřadu v O. Rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 6. 8. 2003, sp. zn. TR 225/03-D-3, bylo konstatováno, že žalobce zařadil dovážená vína pod nesprávnou celní položku a byly mu zpětně doměřeno clo a spotřební daň vzhledem k zařazení vína do jiné položky celního sazebníku. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil podanými opravnými prostředky, všechna rozhodnutí vydaná příslušnými celními orgány však nabyla právní moci a žádné nebylo zrušeno. Žalovaná částka má představovat škodu, která žalobci vznikla v důsledku diskriminačního jednání státu, spočívajícího v tom, že v době, kdy celní úřad rozhodl o zařazení žalobcem dováženého zboží pod celní nomenklaturu 2206, ostatní dovozci totožného zboží jimi dovážená vína nadále zařazovali pod nomenklaturu 2204. Částka 1.945.918,70 Kč představuje rozdíl mezi částkou, kterou stát v období od roku 1999 do roku 2003 od žalobce skutečně v souvislosti s dovozem 241.669 kusů lahví vína vybral na clu a spotřební dani, a částkou, kterou by žalobce zaplatil, pokud by stát ponechal celní zařazení zboží pod položkou 2204. Částka 4.613.813,- Kč představuje minimální zisk, který žalobci ušel v roce 2004, částka 9.919.755,- Kč pak minimální zisk, který mu ušel v roce 2005. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 12 C 2/2007-113, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků o průběhu správního řízení a konstatoval, že neučinil žádná skutková zjištění z provedených důkazů, když za daného stavu žalobních tvrzení žalobce nemohl být ve sporu úspěšný. Celní deklarace ostatních dovozců moldavských vín nebylo možné vyžádat vzhledem k ust. § 2 a § 24 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v příslušném znění, a ust. § 124 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce přes poučení soudu podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnil v dostatečné míře svá žalobní tvrzení. Za těchto okolností bylo zbytečné činit zjištění z listinných důkazů předložených žalobcem a provádět ve věci další dokazování. Obvodní soud nárok žalobce posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „citovaný zákon“). Zdůraznil, že není v silách státu zajistit, aby ve stejný okamžik platili dovozci za stejné zboží shodně vyměřené clo, neboť celní deklaraci s označením příslušné položky celní nomenklatury předkládá dovozce a celní orgány provádí pouze následnou kontrolu (tak i sám žalobce po určitou dobu těžil z toho, že platil nižší clo a neplatil spotřební daň, ačkoliv tak činit měl). Žalobní tvrzení postrádají vylíčení skutečností, které by bylo možné posoudit tak, že se konkrétní celní orgány ve specifikovaném případě dopustily neodůvodněně odlišného postupu vůči jiným dovozcům stejných vín při vyměřování výše cla, než jak postupoval Celní úřad v O. ve vztahu k žalobci, i skutečností, ze kterých by bylo zřejmé, že žalobci ušel zisk. Prvá žalobcem požadovaná částka ve výši 1.945.918,70 Kč nemůže být ušlým ziskem žalobce, neboť představuje majetkový úbytek spočívající v zaplacení vyšší než jím původně deklarované daňové povinnosti a je pouze důsledkem správného postupu celních orgánů, na nějž neměl postup blíže neurčených celních orgánů vůči ostatním dovozcům stejných vín žádný vliv. Další žalobcem požadované částky, tedy 4.613.813,- Kč a 9.919.755,- Kč rovněž nemohou být ušlým ziskem, jelikož žalobce v daném případě považuje za ušlý zisk majetkové hodnoty, které by získal, pokud by stát vůči němu postupoval stejně nesprávně jako vůči ostatním dovozcům, a nikoliv majetkové hodnoty, které by získal, pokud by stát vůči ostatním postupoval správně. Žalobcem uváděné ušlé zisky jsou navíc výsledkem pouhých hypotetických matematických výpočtů spíše než logickým závěrem na sebe navazujících skutkových tvrzení, který by bylo možné posoudit jako to, co poškozenému ušlo. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2009, č. j. 18 Co 274/2009-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že tvrzená škoda žalobci nevznikla v příčinné souvislosti s porušením pravidel stanovených právními normami pro počínání státního orgánu, ale v příčinné souvislosti s rozhodnutím vydaným celním úřadem ve správním řízení. Odpovědnost státu by tak mohla být dána za současného splnění tří podmínek, a sice existence nezákonného rozhodnutí, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Rozhodnutí přitom může být považováno za nezákonné jedině v případě, že bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť rozhodnutí celního úřadu nebylo změněno ani zrušeno, takže soud je tímto rozhodnutím vázán. Není oprávněn sám hodnotit, zda je předmětné rozhodnutí nezákonné, což vyplývá z dikce ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Vázanost rozhodnutím v obecné rovině vyplývá též z ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. Mimo rámec správního soudnictví tak není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu či jeho vadnost, pokud jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/1997, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/99). Není tedy právně významná obrana žalobce založená na tvrzení o rozhodnutích vydaných ve správním soudnictví, dotýkajících se účastníků řízení odlišných od žalobce. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním posouzení věci a v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Formuloval tři otázky, jež mají dle jeho názoru zásadní právní význam, a sice jaký je vztah ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a ust. § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), které konkrétní případy odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci lze podřadit pod pojem nezákonné rozhodnutí a které pod pojem nesprávný úřední postup, a konečně jaké jednání celních orgánů lze považovat za diskriminační, především v kontextu Nařízení Komise (ES) č. 600/2006. Ve svém obsáhlém dovolání žalobce zrekapituloval skutkový a právní stav věci. Tvrdil, že soudy obou stupňů pominuly jím navrhované důkazy (tedy nejen že je neprovedly, ale ani důkazní návrhy nezamítly), jimiž mělo být prokázáno, že celní orgány vůči jeho osobě postupovaly diskriminačně. Dovolatel v tomto směru poukázal mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, nález téhož soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/200