28 Cdo 2108/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2108/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 9. 2022 Spisová značka:28 Cdo 2108/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2108.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Zemědělský majetek Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb. § 30 předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2108/2022-357 1. USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti 1) K. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Hanou Kloudovou, advokátkou se sídlem v Sedlčanech, Na Potůčku 43, a 2) A. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, o vlastnictví oprávněné osoby a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 413/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, č. j. 29 Co 429/2021-320, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastnici 1) Kateřině Princové částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Kloudové, advokátky se sídlem v Sedlčanech, Na Potůčku 43. III. V poměru mezi žalobcem a účastnicí 2) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků. Odůvodnění: 2. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 29 Co 429/2021-320, Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“), poté, kdy rozhodl o ukončení účasti A. S. a J. S. v tomto řízení (výrok I.), změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 5. 2021, č. j. 4 C 413/2019-101, tak, že „se zamítá žaloba s návrhem, aby soud nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 23. 9. 2019, č. j. PÚ 1107/92/30, tak, že A. S. (právní nástupkyně A. S.) a K. P. nejsou spoluvlastnicemi (A. S. z 1/24 a K. P. z 5/36) pozemků parc. č. XY (dle PK parc. č. XY, role) a parc. č. XY (dle PK parc. č. XY, role) v katastrálním území XY, obec XY“ (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III. a IV.). 3. Rozhodováno bylo soudy o žalobě, jíž se žalobce domáhal projednání věci v občanském soudním řízení (§ 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), o níž bylo dříve rozhodnuto shora označeným správním rozhodnutím tak, že oprávněné osoby A. S. (právní předchůdce účastnice A. S.) a K. P. jsou ve vymezených podílech vlastníky pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY (dále též jen „předmětné pozemky“). Odvolací soud dospěl k témuž závěru jako správní orgán (jehož rozhodnutí jako správné aproboval), že jsou naplněny všechny podmínky pro restituci majetku dle aplikovaného restitučního předpisu (účastníci řízení v postavení navrhovatelů jsou oprávněnými osobami, jež včas uplatnili restituční nárok vůči osobě povinné) včetně té, že vydání předmětných pozemků nebrání žádná z překážek dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Vycházeje ze zjištění, že předmětné pozemky ke dni rozhodování o uplatněném restitučním nároku nebyly zastavěny, netvoří s jinými stavbami či pozemky funkční celek a nebylo prokázáno, že by je užívala veřejnost a že by plnily nezastupitelnou funkci z hlediska okolní bytové výstavby, odvolací soud revidoval soudem prvního stupně učiněný závěr ve vztahu k překážce naturální restituce dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., jež dle jím přijatého závěru dána není. Použití zákona č. 229/1991 Sb. na řešený případ odvolací soud podepřel i tím, že předmětné pozemky byly jako součást zemědělské usedlosti XY v době odnětí vlastnického práva užívány k zemědělským účelům (stavební záměr, na který v průběhu řízení upozorňoval žalobce a který měl vyplývat z rozhodnutí Stavebního referátu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 14. 2. 1939, se dle zjištění odvolacího soudu týká zástavby jiné než řešené oblasti a regulační plány dokládají pouze evidenční vymezení, nikoliv stav reálný). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroků pod body II. a III., podal dovolání žalobce. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004), jde-li o posouzení, zdali se na danou věc vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. a byl-li k rozhodování o ní věcně příslušný pozemkový úřad označeným rozhodnutím (jehož nahrazení žalobce požadoval). Dovolatel namítá, že žádný z předmětných pozemků není zemědělským ve smyslu § 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť k takové kategorizaci postrádá jak znak formální, tak i materiální. Rozhodnutí správního orgánu označuje dovolatel za nicotné a považuje za nesprávné, že řízení nebylo soudy zastaveno a žalobce nebyl poučen o nutnosti podat žalobu ve správním soudnictví; v tomto směru považuje dovolatel rozhodnutí za rozporné s rozhodovací praxí zvláštního senátu určeného k rozhodování kompetenčních sporů (s rozhodnutím ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. Konf 53/2011), k jehož závaznosti odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2966/2012, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. 1743/10. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; v textu i jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné. 6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241 odst. 1 věty první o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. K dovolatelem kladené otázce je možno odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda se na nemovitý majetek vymezený v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. vztahuje působnost tohoto zákona, je zásadně určující, zda tento majetek měl k rozhodnému datu, tj. ke dni 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, či sloužil-li k zemědělské výrobě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 113/2020, a judikaturu v něm uvedenou). V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu (a vysvětlil přitom, že dřívější judikatura se danou problemati