28 Cdo 2123/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2123/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2015 Spisová značka:28 Cdo 2123/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2123.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Občanské sdružení Myslivost Dotčené předpisy:§ 32 odst. 6 předpisu č. 449/2001Sb. § 15 předpisu č. 83/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 10. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2123/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Miroslavi, Brněnská 104/27, proti žalovaným: 1) Mysliveckému sdružení Chlístov – Kobylí Hlava, IČO: 48527866, se sídlem v Chlístově, a 2) Honebnímu společenstvu Chlístov, IČO: 47442794, se sídlem v Chlístově 29, oběma zastoupeným Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem v Třebíči, Oldřichova 1, o uložení povinností „uvést smlouvu o nájmu honitby do souladu se zákonem, přenést povinnost přednostní účasti na užívání honitby před dalšími osobami do stanov honebního společenstva, a přijmout (uchazeče) za člena sdružení“, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 46/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 28. března 2013, č. j. 54 Co 787/2012-90, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 10. dubna 2012, č. j. 8 C 46/2010-67, zastavil řízení o návrhu žalobce, aby žalovaným byla uložena povinnost „uvést smlouvu o nájmu honitby, uzavřenou dne 30. 3. 2003 do souladu se zákonem o myslivosti podle ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., v platném znění, aby v ní byla výslovně stanovena povinnost přednostní účasti na užívání honitby majitelům pozemků a členům druhého žalovaného“ (výrok I), jakož i o návrhu, aby žalovanému ad 2) bylo uloženo „přenést povinnost přednostní účasti na užívání honitby před dalšími osobami ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., v platném znění, do znění článku 9 stanov honebního společenstva“ (výrok II). Žalovanému ad) 1 pak uložil povinnost „přijmout žalobce za svého člena, do patnácti dnů od právní moci rozsudku“ (výrok III) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VI). K odvolání žalobce a prvního žalovaného Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku pod bodem III změnil tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti prvnímu žalovanému přijmout jej za svého člena (výrok I), zatímco ve výrocích IV a V o nákladech řízení jej potvrdil (výrok II) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným rozhodl jak o nákladech odvolacího řízení, tak i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok III). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem honebního pozemku (pozemek parc. č. 5085 v kat. území Ch.), jenž je součástí honitby, kterou žalovaný 2) coby držitel honitby pronajal žalovanému 1) – mysliveckému sdružení (smlouva o nájmu honitby ze dne 30. 3. 2003). Žalobce byl v minulosti členem žalovaného 1), z tohoto mysliveckého sdružení byl rozhodnutím její členské schůze již v roce 1992 vyloučen – pro opětovné spáchání přestupku o střelných zbraních a střelivu, úmyslné poškozování majetku mysliveckého sdružení a lesního závodu a neplnění pracovních povinností člena sdružení; rozhodnutí o vyloučení se žalobci nepodařilo zvrátit ani v soudním řízení (jím podanou žalobu podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, soud pro opožděnost zamítl). Za spáchání úmyslného trestního činu byl žalobce odsouzen i v trestním řízení (rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. srpna 1992, sp. zn. 2 T 21/92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 1992, sp. zn. 6 To 199/92). Po svém vyloučení z mysliveckého sdružení se žalobce opakovaně domáhal přijetí za člena, od roku 2003 i s odkazem na své vlastnictví honebního pozemku; jeho žádostem žalovaný 1) nevyhověl, a to i v situaci, kdy na základě rozhodnutí členské schůze od r. 2003 nepřijímá nové členy (vydávaje případným zájemcům toliko časově omezené povolenky k lovu). Za daného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že přednostní právo žalobce na přijetí za člena mysliveckého sdružení – dané vlastníku honebního pozemku ust. § 32 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 449/2001 Sb.“) – se v tomto případě neprosadí, jestliže byl žalobce již dříve z (téhož) mysliveckého sdružení vyloučen; vyslovil názor, že za daného stavu nelze počínání žalobce kvalifikovat jinak než jako snahu o zvrácení pro něj nepříznivého rozhodnutí, jehož revize se může vyloučený člen sdružení domáhat toliko postupem podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 83/1990“). Za těchto okolností – uzavírá odvolací soud – uložení povinnosti přijmout (opětovně) žalobce za svého člena příčilo by se též principu autonomie spolků, nehledě na to, že podle rozhodnutí dotčeného spolku tento nové uchazeče za řádné členy spolku nepřijímá. Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku pod bodem I, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního soudu ve věci samé – podal žalobce dovolání; jehož přípustnost (jak plyne z obsahu dovolání) spatřoval v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž žalobce poukázal zejm. na „rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 364/2005“). Co do důvodu dovolání žalobce napadenému rozhodnutí vytýká, že „nerespektuje speciální právní úpravu o možnosti vzniku členství v mysliveckém sdružení postupem podle § 32 odst. 6 zákona o myslivosti“; za rozhodující okolnost v tomto směru žalobce pokládá toliko okolnost, že je vlastníkem pozemků, které tvoří s jinými pozemky honitbu – „hmotný substrát“, jehož nájemcem je myslivecké sdružení. Dle jeho názoru je nevýznamné, že byl dříve z mysliveckého sdružení vyloučen, stal-li se pak následně vlastníkem honebního pozemku; přitom kritizuje i závěr odvolacího soudu o totožnosti žalovaného ad 1) s mysliveckým sdružením, z něhož byl vyloučen. Za relevantní otázku, jež by měla být podrobena dovolacímu přezkumu, pokládá i posouzení zákonnosti rozhodnutí mysliveckého sdružení, jímž má být zamezeno přijímání nových řádných členů a jež připouští toliko přijetí „hostů“ na časově omezenou dobu. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušen. Žalovaný ad 1) pokládá napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a dovolání za neopodstatněné. (Odvolacímu soudu vytýká pouze tolik, že při změně rozsudku soudu prvního stupně současně neodklidil výrok pod bodem VI o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi dotčenými účastníky – žalobcem a žalovaným 1/). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky týkající se povinnosti mysliveckého sdružení coby nájemce honitby preferovat přihlášku členství podanou vlastníkem honebního pozemku, jenž byl dříve z mysliveckého sdružení vyloučen (výklad a aplikace ustanovení § 32 odst. 6 zákona č.449/2001 Sb., ve vazbě na ustanovení § 15 zákona č. 83/1990 Sb.), na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí a kterou se dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod vymezený v dovolání (prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek označených dovoláním). Vycházel přitom ze stavu v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodující pro dovolací přezkum; srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav