28 Cdo 2137/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2137/2025-130 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. K., zastoupeného Mgr. Magdalenou Rudolfovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 448/7, proti žalovanému K. K., zastoupenému Mgr. Ing. Radovanem Kavkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 238/2, o 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 102/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. dubna 2025, č. j. 5 Co 287/2025-108, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.750 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Radovana Kavky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 14 C 102/2024-84, zamítl žalobu o 250.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok II). Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný (jeho syn) dlouhodobě bezplatně užíval nemovitosti, které byly v podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé manželky (matky žalovaného), přičemž každému z nich náležel spoluvlastnický podíl ve výši ½, na základě souhlasu obou těchto spoluvlastníků. Koncem roku 2021 však žalobce žalovanému sdělil, že si nepřeje, aby nemovitosti nadále zadarmo obýval, pročež se domáhal vydání majetkového prospěchu, jenž žalovanému vznikl užíváním cizí hodnoty v období od února 2022 do února 2024. Soud měl za to, že mezi spoluvlastníky byla na dobu neurčitou uzavřena dohoda o hospodaření se společnými věcmi, v níž oba projevili svůj souhlas s bezplatným užíváním nemovitostí žalovaným. Uzavřel, že jednostranné odvolání svolení s užíváním nemůže být v nynějším případě relevantní, neboť žalobce nedisponuje potřebnou většinou hlasů k samostatnému rozhodnutí o správě společných věcí. K udělenému poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), žalobce netvrdil, že by ona dohoda spoluvlastníků byla změněna novou nebo nahrazena rozhodnutím většiny spoluvlastníků či soudu. Soud dospěl k závěru, že žalovaný neužíval předmětné nemovitosti bez právního titulu, a tudíž nemohlo dojít k jeho bezdůvodnému obohacení dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Žalobu jako nedůvodnou proto v celém rozsahu zamítl. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 4. 2025, č. j. 5 Co 287/2025-108, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením soudu okresního. S ohledem na odvolací námitky dodal, že mezi žalobcem a druhou spoluvlastnicí byla v minulosti vskutku uzavřena dohoda o tom, že žalovaný může nemovitosti bezplatně užívat, ačkoli neměla písemnou formu. Pro zánik takové dohody nestačí, že jeden ze spoluvlastníků přehodnotí své stanovisko a nadále nechce být dohodou vázán. Nebyla tvrzena ani podstatná změna poměrů. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí považuje za závisející na právní otázce v praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Konkrétně se táže, zda souhlas spoluvlastníků s užíváním společné nemovité věci třetí osobou a na něm založený dlouhodobý faktický stav znamená, že mezi spoluvlastníky byla uzavřena dohoda o správě společné věci. Má za to, že odvolací soud se současně odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího týkající se obecných předpokladů vzniku smlouvy (jmenuje rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2550/2024 a sp. zn. 33 Odo 1520/2005). Přípustnost spatřuje i v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ohledně poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. (zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4072/2011 a sp. zn. 22 Cdo 1981/2024), neboť nebylo namístě poučení žalobce okresním soudem o nutnosti doplnit tvrzení a prokázat, že došlo ke změně dohody spoluvlastníků, když o existenci této dohody žádná skutková tvrzení účastníků nesvědčila. Soud prvého stupně tak rozhodl o zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního po nesprávném poučení (dovolatel připomíná rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4418/2009 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10), porušil základní právo žalobce na soudní ochranu a rovnost účastníků podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dovolatel v této souvislosti uvádí nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2901/23) a nerespektoval zásadu dispoziční a projednací (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1934/2001), přičemž soud odvolací tento postup akceptoval. Krajský soud se navíc nevypořádal s námitkami žalobce, a odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá § 157 odst. 2 o. s. ř. Pro shora uvedené žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný, který daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání ovšem přípustným není. 9. Dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním jednáním a nemusí být písemná ani tehdy, týká-li se nemovité věci. Může být tedy uzavřena i ústně nebo konkludentně. Podíloví spoluvlastníci ji mohou uzavřít na dobu určitou nebo neurčitou, přičemž jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo (především) není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Podstatnou změnou poměrů je existence takových objektivních a subjektivních okolností, u nichž by bylo možno důvodně předpokládat, že při jejich existenci by došlo k jiné dohodě spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (srov. z mnoha rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2130/2023, či ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 26 Cdo 166/2025). 10. V nynější věci soud prvního stupně uzavřel, že na základě shodných tvrzení účastníků bylo zjištěno, že žalovaný se souhlasem žalobce i druhé spoluvlastnice (svých rodičů) dlouhodobě bezplatně užíval specifikované nemovitosti, pročež právě zjištění soudu o souhlasu obou spoluvlastníků vypovídá o tom, že mezi spoluvlastníky existovala dohoda o hospodaření se společnými věcmi, a odvolací soud tomuto úsudku přitakal. 11. Nelze přisvědčit výtkám dovolatele, že dohoda uzavřena nebyla, respektive nebyly naplněny obecné předpoklady vzniku smlouvy. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že podstatou smlouvy je souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus). K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je proto třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran, což platí též pro ty smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem, tj. jinak než výslovně (k tomu srov. v podrobnostech namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 543/2012, nebo ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1720/2024). Jestliže je nesporné, že v minulosti dlouhodobě na základě souhlasu obou spoluvlastníků obýval jejich syn bezplatně předmětné nemovitosti, není úsudek soudů nižších stupňů o existenci dohody spoluvlastníků, že nemovitosti umožní žalovanému zdarma užívat, nijak nemístný, neboť je zřejmé, že mezi žalobcem i druhou spoluvlastnicí panoval konsensus. Naopak úvaha, že mezi spoluvlastníky žádné ujednání (i když třeba pouze konkludentní) učiněno nebylo, se zdá při zjištěném skutkovém stavu až protismyslnou. V reakci na argumentaci dovolatele, že jeho jednání nemohlo přivodit uzavření dohody, lze také připomenout, že „není nezbytné (a v zásadě ani možné), aby měl jednající jasnou představu o všech právních následcí