28 Cdo 2145/2005 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2145/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky L. H., zastoupené advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 4. 2005, sp. zn. 21 Co 123/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 70/2004 [žalobkyně L. H., zastoupené advokátem proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka v řízení (na straně žalovaného) – Obce V. n. L., zastoupené advokátem, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 6. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 29. 10. 2004, č. j. 13 C 70/2004-67. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že R. D., narozený, posledně bytem v O. n. L., byl ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální poloviny pozemků parc. č. 248 a parc. č. 259/5 v katastrálním území V. n. L., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště H. K., a o určení že Š. D., rozená H., byla ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální poloviny pozemků parc. č. 248 a parc. č. 259/5 v katastrálním území V. n. L., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště H. K.. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný P. f. ČR nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení – Obci V. n. L. na náhradu nákladů řízení 12.078,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 4. 2005, sp. zn. 21 Co 123/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 29. 10. 2004, č. j. 13 C 70/2004-67, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyní nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedl důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Z provedených důkazů pak soud prvního stupně vyvodil odpovídající skutková zjištění a rozhodl věcně správně, i když se odvolací soud neztotožnil plně se všemi jeho právními závěry. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně v řízení tvrdila, že původní vlastníci pozemků, o něž jde v tomto řízení, R. D. a Š. D. nikdy nepozbyli vlastnictví k těmto nemovitostem, protože darovací smlouva ze dne 6. 8. 1956, kterou měly nemovitosti přejít na stát, je neplatná; syn původních vlastníků J. D., otec žalobkyně a žalobkyně L. H. je jeho univerzální dědičkou. Žalobkyně tvrdila, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnických práv jejích právních předchůdců; o darovací smlouvě ze 6. 8. 1956 žalobkyně uváděla, že „byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou a ve věci jednal za stát nepříslušný orgán“. Odvolací soud byl toho názoru, že na žalobkyní uváděné skutečnosti je pamatováno jako na restituční důvody podle zákona č. 229/1991 Sb. (podle zákona o půdě), a to buď v ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. (v němž je uváděna darovací smlouva uzavřená dárcem v tísni) nebo v ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 220/1991 Sb. (je tu uváděno převzetí nemovitosti bez právního důvodu). Zákon č. 229/1991 Sb. stanoví také okruh oprávněných osob, které se mohou nároků podle tohoto zákona domáhat přímo, přestože nebyly vlastníky státem převzatého majetku. Převzetím věci bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba rozumět i převzetí věci na základě neplatného právního úkonu. Jestliže ovšem převzetí věci státem zakládá restituční důvod, pak je třeba posoudit, zda lze v případech, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., uplatňovat nárok na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů. Stanoví-li zákon č. 229/1991 Sb. určité podmínky a postup pro uplatnění nároku nelze tentýž nárok uplatňovat podle obecných předpisů, když tu je dána úprava ve speciálním předpise. Proto oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době podle tohoto zákona (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Takové případy je třeba řešit podle předpisu speciálního. Tedy i pro právní vztahy uváděné žalobkyní má v daném případě zákon č. 229/1991 Sb. povahu speciálního zákona se všemi důsledky z toho plynoucími. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobkyně o určení vlastnictví k pozemku, který stát převzal v rozhodné době podle zákona č. 229/1991 Sb. O nákladech řízení odvolacího rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 92 odst. 3 občanského soudního řádu s přihlížením i k tomu, že žalovaný P. f. ČR se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdal. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 5. 2005 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 27. 5. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě ustanovení v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelka poukazovala především na to, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda je možné považovat převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. i takové převzetí věci státem, k němuž došlo na základě absolutně neplatné darovací smlouvy. Dovolatelka pokládá v tomto smyslu názor odvolacího soudu za nesprávný, protože převzetí věci na základě darovací smlouvy absolutně neplatné nelze pokládat za restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Výklad pojmu „bez právního důvodu“ je třeba, podle názoru dovolatelky, provádět ve smyslu ustanovení občanského zákoníku, a to tak, že tu jde o majetkový prospěch získaný bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 občanského zákoníku). Dovolatelka má za to, že „o plnění z neplatného právního úkonu jde tehdy, pokud právní důvod sice z formálních hledisek vznikl, ale byl od počátku neplatný; to znamená, že o převzetí věci státem bez právního důvodu nejde, když stát převzal věc na základě neplatného právního úkonu“. Opačný výklad představuje, podle názoru dovolatelky, právní závěr, který je v rozporu s gramatickým či logickým a systematickým výkladem. Rozdíl výkladu lze spatřovat i v jednotlivých rozhodnutích dovolacího soudu (např. rozhodnutí 3 Cdon 503/96 Nejvyššího soudu a naproti tomu rozhodnutí 22 Cdo 361/2004 Nejvyššího soudu). Podle názoru dovolatelky je nesprávným výkladem ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i to, že „odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 4. 2005 (sp. zn. 21 Co 123/2005 Krajského soudu v Hradci Králové (naznačoval, že skutkový stav v této právní věci lze podřadit i pod restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb.“ Tento názor je nutno za nesprávný proto z toho důvodu, že „kromě převzetí věci bez právního důvodu jsou veskrze restituční důvody podle zákona č. 229/1991 Sb. založeny na tom, že platně došlo k převodu vlastnického práva k věci z občana na stát, avšak za podmínek, které byly v rozporu s principy právního státu, z čehož plyne, že i darování věci státu v tísni muselo proběhnout“. Dovolatelka je také, na rozdíl od odvolacího soudu, toho názoru, že „protiprávní převzetí či odebrání (zmocnění se) věci nelze zhojit tím, že subjekt, který se věci zmocnil (stát), stanoví restriktivní podmínky, za kterých věci bude vracet s tím, že osoby, které z jakýchkoli důvodů nesplní svůj nárok v krátkých lhůtách podle speciálního předpisu, je zpět nezíská“. Restituční předpisy nelze, podle názoru dovolatelky, považovat za předpisy zakládající vlastnické právo pro stát; nelze tu proto podle přesvědčení dovolatelky aplikovat zásadu přednosti speciálního předpisu před předpisem obecným. Dovolatelka vznesla ve svém dovolání námitku proti vstupu vedlejšího účastníka (Obce V. n. L.) do tohoto řízení; dovolatelka tvrdí, že tento vedlejší účastník nemá na řízení žádný právní záj