28 Cdo 2145/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2145/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2008 Spisová značka:28 Cdo 2145/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2145.2005.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2145/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky L. H., zastoupené advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 4. 2005, sp. zn. 21 Co 123/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 70/2004 [žalobkyně L. H., zastoupené advokátem proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka v řízení (na straně žalovaného) – Obce V. n. L., zastoupené advokátem, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 6. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 29. 10. 2004, č. j. 13 C 70/2004-67. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že R. D., narozený, posledně bytem v O. n. L., byl ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální poloviny pozemků parc. č. 248 a parc. č. 259/5 v katastrálním území V. n. L., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště H. K., a o určení že Š. D., rozená H., byla ke dni svého úmrtí vlastníkem ideální poloviny pozemků parc. č. 248 a parc. č. 259/5 v katastrálním území V. n. L., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště H. K.. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný P. f. ČR nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení – Obci V. n. L. na náhradu nákladů řízení 12.078,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 4. 2005, sp. zn. 21 Co 123/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 29. 10. 2004, č. j. 13 C 70/2004-67, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyní nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedl důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Z provedených důkazů pak soud prvního stupně vyvodil odpovídající skutková zjištění a rozhodl věcně správně, i když se odvolací soud neztotožnil plně se všemi jeho právními závěry. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně v řízení tvrdila, že původní vlastníci pozemků, o něž jde v tomto řízení, R. D. a Š. D. nikdy nepozbyli vlastnictví k těmto nemovitostem, protože darovací smlouva ze dne 6. 8. 1956, kterou měly nemovitosti přejít na stát, je neplatná; syn původních vlastníků J. D., otec žalobkyně a žalobkyně L. H. je jeho univerzální dědičkou. Žalobkyně tvrdila, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnických práv jejích právních předchůdců; o darovací smlouvě ze 6. 8. 1956 žalobkyně uváděla, že „byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou a ve věci jednal za stát nepříslušný orgán“. Odvolací soud byl toho názoru, že na žalobkyní uváděné skutečnosti je pamatováno jako na restituční důvody podle zákona č. 229/1991 Sb. (podle zákona o půdě), a to buď v ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. (v němž je uváděna darovací smlouva uzavřená dárcem v tísni) nebo v ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 220/1991 Sb. (je tu uváděno převzetí nemovitosti bez právního důvodu). Zákon č. 229/1991 Sb. stanoví také okruh oprávněných osob, které se mohou nároků podle tohoto zákona domáhat přímo, přestože nebyly vlastníky státem převzatého majetku. Převzetím věci bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba rozumět i převzetí věci na základě neplatného právního úkonu. Jestliže ovšem převzetí věci státem zakládá restituční důvod, pak je třeba posoudit, zda lze v případech, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., uplatňovat nárok na ochranu vlastnictví podle obecných předpisů. Stanoví-li zákon č. 229/1991 Sb. určité podmínky a postup pro uplatnění nároku nelze tentýž nárok uplatňovat podle obecných předpisů, když tu je dána úprava ve speciálním předpise. Proto oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době podle tohoto zákona (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Takové případy je třeba řešit podle předpisu speciálního. Tedy i pro právní vztahy uváděné žalobkyní má v daném případě zákon č. 229/1991 Sb. povahu speciálního zákona se všemi důsledky z toho plynoucími. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobkyně o určení vlastnictví k pozemku, který stát převzal v rozhodné době podle zákona č. 229/1991 Sb. O nákladech řízení odvolacího rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 92 odst. 3 občanského soudního řádu s přihlížením i k tomu, že žalovaný P. f. ČR se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdal. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 5. 2005 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 27. 5. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě ustanovení v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelka poukazovala především na to, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda je možné považovat převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. i takové převzetí věci státem, k němuž došlo na základě absolutně neplatné darovací smlouvy. Dovolatelka pokládá v tomto smyslu názor odvolacího soudu za nesprávný, protože převzetí věci na základě darovací smlouvy absolutně neplatné nelze pokládat za restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Výklad pojmu „bez právního důvodu“ je třeba, podle názoru dovolatelky, provádět ve smyslu ustanovení občanského zákoníku, a to tak, že tu jde o majetkový prospěch získaný bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 občanského zákoníku). Dovolatelka má za to, že „o plnění z neplatného právního úkonu jde tehdy, pokud právní důvod sice z formálních hledisek vznikl, ale byl od počátku neplatný; to znamená, že o převzetí věci státem bez právního důvodu nejde, když stát převzal věc na základě neplatného právního úkonu“. Opačný výklad představuje, podle názoru dovolatelky, právní závěr, který je v rozporu s gramatickým či logickým a systematickým výkladem. Rozdíl výkladu lze spatřovat i v jednotlivých rozhodnutích dovolacího soudu (např. rozhodnutí 3 Cdon 503/96 Nejvyššího soudu a naproti tomu rozhodnutí 22 Cdo 361/2004 Nejvyššího soudu). Podle názoru dovolatelky je nesprávným výkladem ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i to, že „odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 4. 2005 (sp. zn. 21 Co 123/2005 Krajského soudu v Hradci Králové (naznačoval, že skutkový stav v této právní věci lze podřadit i pod restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb.“ Tento názor je nutno za nesprávný proto z toho důvodu, že „kromě převzetí věci bez právního důvodu jsou veskrze restituční důvody podle zákona č. 229/1991 Sb. založeny na tom, že platně došlo k převodu vlastnického práva k věci z občana na stát, avšak za podmínek, které byly v rozporu s principy právního státu, z čehož plyne, že i darování věci státu v tísni muselo proběhnout“. Dovolatelka je také, na rozdíl od odvolacího so