28 Cdo 2163/2012 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2163/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, o zaplacení částky 155.065,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 112/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2011, č. j. 21 Co 59/2010-229, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2011, č. j. 21 Co 59/2010-229, se vyjma části jeho výroku II., jíž byl ve výroku II. a ve výroku III. co do částky 40.084,- Kč s příslušenstvím z této částky, potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2009, č. j. 14 C 112/98-179, zrušuje a věc se vrací v daném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2009, č. j. 14 C 112/98-179, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 114.981,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 40.084,- Kč (výrok II.), jakož i co do požadovaného úroku z prodlení ve výroku blíže specifikovaného (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Městský soud takto rozhodl po té, co jeho předchozí rozhodnutí v této věci bylo částečně – v zamítavém výroku a v jednom z výroků o náhradě nákladů řízení – zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, č. j. 21 Co 282/2002-85, a věc mu v odpovídajícím rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení. Projednávanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky odpovídající tomu, co zaplatila dodavatelům za zboží, jež tito dodali žalované. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o sdružení uzavřené se žalovanou podnikala v prostorách původně užívaných k podnikání (provozu prodejny) žalovanou. Jelikož žalobkyně měla zájem v podnikání žalované pokračovat a udržovat dobré kontakty s dodavateli, nezbývalo jí, než faktury za žalovanou zaplatit, přestože byly vystaveny za odběr zboží žalovanou před tím, než účastnice uzavřely smlouvu o sdružení ve smyslu § 829 a násl. obč. zák., na základě níž mělo od 1. 7. 1996 sdružení zaštiťující provoz prodejny fungovat, přičemž předmětné zboží se v době založení sdružení na prodejně již nenacházelo. Dle tvrzení žalobkyně krom písemné smlouvy o sdružení nebyla mezi účastnicemi uzavřena žádná další dohoda a platby za předmětné zboží byly činěny částečně v hotovosti a částečně z bankovního účtu z prostředků náležících do společného jmění žalobkyně a jejího manžela. Žalobkyně dále vyslovila názor, že jí náleží i úrok z prodlení ze zaplacených částek od data jejich úhrady, a to nejen s ohledem na prodlení žalované, ale i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná nemohla jednat v dobré víře, a žalobkyni tak náleží i užitky ze zaplacené částky. Soud ve svém právním posouzení vyšel z právního názoru vysloveného ve výše zmiňovaném částečně rušícím rozsudku odvolacího soudu, dle nějž smlouva o sdružení platně nevznikla, což je třeba zohlednit i při posuzování nároku žalobkyně. V souladu s uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu pak městský soud vzal za prokázané, že žalovaná nezaplatila za zboží, které se na provozovně nenacházelo ke dni 1. 7. 1996 a bylo dodáno v době, kdy na provozovně výlučně podnikala, přičemž k zaplacení tohoto zboží došlo až po dni 1. 7. 1996 žalobkyní, která zde začala podnikat místo žalované. Po té, co se soud zabýval jednotlivými platbami a prostředky, z nichž byly tyto platby učiněny, konstatoval, že žalobkyně neměla povinnost plnit dodavatelům žalované, a plnila místo žalované, která k tomuto plnění byla povinna. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu odpovídajícímu tomu, co žalobkyně jako třetí osoba uhradila věřitelům žalované, aby její dluh zanikl. Nejasné tvrzení žalované o dohodě, na základě níž byla žalobkyně k danému plnění povinna, nebylo v řízení doloženo. Soud ovšem dále přihlédl k tomu, že z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že od začátku roku 1997 (přesněji od 17. 4. 1997) byly na jejím bankovním účtu, ze kterého hradila platby za předmětné faktury, i prostředky jejího syna, a je tedy s ohledem na smísení peněz na účtu nemožné určit, z kterého jsou zdroje, a žalobkyni tak nelze mít za aktivně legitimovanou k tomu, aby se domáhala zaplacení částek vynaložených na platbu faktur po 17. 4. 1997. Soud tedy žalovanou zavázal k zaplacení částky 114.981,- Kč, o níž měl za to, že ji žalobkyně vynaložila ze svých prostředků, ve zbytku žalobu s ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně zamítl. Požadavek žalobkyně na vydání užitků s ohledem na tvrzenou absenci dobré víry žalované soud shledal neopodstatněným, neboť žalobkyně netvrdila rozhodné skutečnosti a nenavrhla žádné důkazy k prokázání toho, že žalovaná nebyla v dobré víře, pročež žalobu i v tomto rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Brně, jenž jej rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č. j. 21 Co 59/2010-229, v přísudečném výroku I. změnil tak, že žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 114.981,- Kč, zamítl (výrok I.), ve výrocích II. a III. jej potvrdil (výrok II.), změnil jej v nákladovém výroku IV. (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se s ohledem na vývoj judikatury, k němuž došlo po jeho posledním rozhodnutí ve věci, odchýlil od svého předchozího právního názoru o neplatnosti smlouvy o sdružení a poučil účastnice dle § 118a o. s. ř., že tato smlouva nadále není hodnocena jako neplatná. Po doplnění tvrzení účastnic soud shledal, že žalobkyně neunesla svá břemena tvrzení a důkazní. Zdůraznil, že tvrzení žalobkyně se v průběhu řízení měnilo a i v poslední fázi bylo do jisté míry nejednoznačné. Žalobkyně připouštěla, že mezi účastnicemi došlo k uzavření dohody, avšak tato dohoda je jen obtížně prokazatelná, či pro svou neurčitost neplatná, což ji vedlo k tomu, že se žalované částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení. Není možné si zvolit právní titul (tedy zda bylo plněno ze závazkového vztahu či z titulu bezdůvodného obohacení) na základě toho, který z těchto nároků by mohl být úspěšnější. Tvrdila-li následně žalobkyně, že za žalovanou hradila faktury za zboží dodané a prodané v době, kdy v provozovně podnikala žalovaná, bylo by možné uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení dle § 454 obč. zák. na straně žalované, ovšem předpokladem úspěšnosti takto uplatněného nároku je tvrdit a prokázat, že to byla žalobkyně, která za žalovanou plnila. V tomto rozsahu žalobkyně svou povinnost důkazní a povinnost tvrzení neunesla. Mimo částku 5.050,- Kč byly faktury hrazeny z bankovního účtu, na němž se nacházely prostředky žalobkyně, jejího manžela, syna a prostředky z provozu předmětné prodejny. Tvrzení žalobkyně, že ze strany syna šlo o darování peněžních prostředků, je třeba pokládat za účelové, uplatněné dodatečně v rozporu s předchozí výpovědí žalobkyně. Smísení prostředků náležících do společného jmění manželů, synovi žalobkyně a prostředků z podnikatelské činnosti sdružení znemožňuje zjistit, z jakého konkrétního zdroje ta která částka byla na účet v rozhodném období vložena a z jakých prostředků byla jednotlivá faktura uhrazena. Splnění povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nemůže žalobkyně nahradit navrhovanými důkazy výslechem manžela či syna k finančnímu hospodaření rodiny, zvláště pak netvrdí-li žalobkyně žádné konkrétní částky a dobu, kdy měly být částky z prostředků těchto svědků vloženy na účet. Taktéž výslech matky žalobkyně k otázkám vedení účetnictví je nadbytečný, netvrdí-li žalobkyně, že na účet v určité době byly vloženy výlučně její prostředky v určité výši. Prostřednictvím důkazů nelze nahrazovat povinnost tvrzení, zvláště pak připouští-li žalobkyně, že rozhodné skutečnosti tvrdit a prokázat již nelze. Vzniklo-li dne 1. 7. 1996 platně sdružení, následně žalobkyně založila účet, na nějž posílala mimo jiné i prostředky získané podnikáním sdružení, a z tohoto účtu uhradila faktury za zboží dodané žalované, žalobkyně neprokázala, že faktury byly zaplaceny z jejích výlučných prostředků, neboť prostředky sdružení a syna žalobkyně jejími výlučnými prostředky nejsou. Odvolací soud dále uvedl, že tvrzení žalobkyně, dle nějž vůle účastnic směřovala k uzavření podnájemní smlouvy jako právnímu úkonu disimulovanénu, zatímco smlouva o sdružení byla právním úkonem simulovaným, je tvrzením novým, jež bylo možno uplatnit v řízení i dříve, a tedy v odvolacím řízení nepřípustným, a je tak nadbytečné k němu provádět důkazy. Předestřené úvahy vedly odvolací soud k potvrzení zamítavých výroků rozsudku soudu prvního stupně a změně vyhovujícího výroku tohoto rozsudku. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně jeho výrokům I. a II.) podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání je dle dovolatelky v případě měnícího výroku I. rozsudku odvolacího