28 Cdo 2167/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2167/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 3. 2012 Spisová značka:28 Cdo 2167/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2167.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 404 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 3. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2167/2011 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované ROYAL G. spol. s r. o. v likvidaci, IČ 00671282, se sídlem v Teplicích, Přítkovská 1689, zastoupené JUDr. Vlastimilem Ajmem, advokátem se sídlem v Teplicích, Josefská 577/10, o zaplacení částky 1.125.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 39.819.780,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 8 C 584/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2010, č. j. 12 Co 554/2008-565, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalované původně domáhala zaplacení částky 15.372.580,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení vzhledem k tomu, že žalovaná v období od ledna do října 1994 užívala nemovitosti (stavbu a stavební pozemek), jejichž spoluvlastnicí je žalobkyně, bez právního důvodu. Žalovaná podala vzájemný návrh, jímž požadovala, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit jí částku 39.819.780,20 Kč rovněž z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého jednak na základě investic ve výši 31.031.280,20 Kč, které do nemovitosti vložila, jednak na základě zaplaceného nájemného za dobu od června 1992 do srpna 1993 ve výši 8.788.500,- Kč. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, č. j. 8 C 584/94-520, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.125.000,- Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 14.287.580,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.), zamítl rovněž vzájemný návrh, jímž se žalovaná domáhala, aby jí žalobkyně zaplatila částku 39.819.780,20 Kč (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV.) a o povinnosti státu zaplatit právnímu zástupci žalované odměnu za právní zastoupení a náhradu hotových výloh (výrok V.). Z výpisu z katastru nemovitostí č. LV 15 ze dne 16. 4. 1992 pro obec hl. m. Praha k. ú. S. soud zjistil, že Čs. stát – Československý rozhlas k tomuto datu byl vlastníkem 18/32 nemovitosti č. p. 616 se st. p. č. 761. Ze smlouvy o nájmu ze dne 6. 5. 1992 soud prvního stupně zjistil, že byla uzavřena mezi Československým rozhlasem a Z. a M. M. jako spoluvlastníky nemovitostí, tedy pronajímateli, a žalovanou coby nájemkyní. Předmětem nájmu byla příslušná nemovitost se stavební parcelou. Nájemné bylo stanoveno ve výši 9.072.000,- Kč za první rok nájmu a následně ve výši 14.400.000,- Kč ročně. Nájemkyně se současně zavázala investovat do rekonstrukce nemovitosti nejméně 15.000.000,- Kč. Z provedeného znaleckého posudku soud prvního stupně zjistil, že obvyklá cena nájemného za užívání předmětné budovy – hotelu v období let 1994 a 1995 činila 2.400.000,- Kč za rok. Žalovaná nemovitost užívala, a to tak, že ji rekonstruovala a hodlala v ní provozovat hotel, to vše v době od roku 1992 do 24. 11. 1995, kdy ji vyklidila. Nájemní vztah zanikl ze zákona ke dni 21. 12. 1992 (zjevně míněno ke dni 31. 12. 1992). Za období od ledna do října 1994, vzhledem ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně na předmětné nemovitosti, jí má být vydáno bezdůvodné obohacení ve výši 1.125.000,- Kč. V tomto rozsahu tedy soud prvního stupně žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl, jednak z důvodu částečného promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení (za pozdější období), jednak s ohledem na vypracovaný znalecký posudek, který obvyklé nájemné stanovil výrazně nižší, než jak je požadovala žalobkyně. Vzájemný návrh soud prvního stupně zcela zamítl, když v částce 31.031.280,20 Kč shledal právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeným, neboť žalovaná podala vzájemnou žalobu teprve dne 10. 11. 2003, přičemž investice měla proběhnout v období od srpna 1992 do února 1994. Část sumy 8.788.500,- Kč, zaplacená v době od června do prosince 1992, byla hrazena na základě platně uzavřené nájemní smlouvy, a nelze ji tak nyní požadovat zpět. Její druhá část, zaplacená od ledna do srpna 1993, nemůže představovat bezdůvodné obohacení žalobkyně, když ji žalovaná hradila zcela jinému subjektu, a není tak dána pasivní věcná legitimace žalobkyně. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 11. 2010, č. j. 12 Co 554/2008-565, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil, změnil jej, pokud jde o náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a odkázal současně na jím provedené právní posouzení věci. Zabýval se především otázkou, zda žalovaná v době od ledna do října 1994 předmět nájmu skutečně užívala a zda byly splněny podmínky pro vznik vztahu z bezdůvodného obohacení. Poukázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003, z nějž vyplývá, že pro posouzení vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor je irelevantní, zda a jakým způsobem žalovaný poskytnuté plnění konzumoval, a rozhodné je pouze to, že byly nebytové prostory k užívání přenechány a žalovaným to bylo akceptováno. Jelikož mezi účastníky není sporu o tom, že žalobkyně přenechala předmětné nemovitosti žalované do užívání na základě nájemní smlouvy ze dne 6. 5. 1992, v užívání ji nerušila a žalovaná nemovitost držela až do 24. 11. 1995, kdy ji předala žalobkyni, je zjevné, že žalovaná nemovitost užívala. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že mezi ní a žalobkyní vznikl obchodní vztah. Předmětem nájmu byla nemovitost č. p. 616 a stavební parcela č. 761, jde proto o nájemní smlouvu dle ust. § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Jedná se tedy o vztah občanskoprávní, na čemž nic nemění ani ustanovení předmětné smlouvy o žalovanou provedené rekonstrukci. Nedošlo ke stavení promlčecí doby již dnem zahájení řízení o žalobě žalobkyně. V případě vzájemné žaloby jde o samostatný nárok a teprve s jeho uplatněním u soudu jsou spojeny hmotněprávní účinky zahájení řízení, včetně stavení promlčecí doby. Vzájemnou žalobou uplatněné právo je pak v celém rozsahu promlčeno. Nejpozději se dnem, kdy žalovaná předala nemovitost žalobkyni (24. 11. 1995), je třeba spojovat počátek běhu dvouleté promlčecí doby ve smyslu ust. § 101 a § 107 odst. 1 obč. zák. Uplatnila-li žalovaná své právo teprve dne 20. 11. 2003 (správně 10. 11. 2003, viz č. l. 230 spisu), učinila tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby. Odvolací soud rovněž konstatoval, že nepřichází v úvahu vzájemná podmíněnost práv a povinností. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka nevypořádaných majetkových práv a finančních nároků účastníků smluvních vztahů v případech, kdy rozhodnutím státu (v tomto případě přijetím zákona č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře) dojde k zániku těchto smluvních vztahů. V daném případě byl smluvní vztah ukončen, aniž by se žalované dostalo náležité kompenzace za jí vynaložené prostředky, které byly nesrovnatelně vyšší než prostředky vložené žalobkyní. Dovolatelce se nedostalo plnění, na něž měla podle uzavřené smlouvy právo, a to bez jejího zavinění (v daném směru považuje žalovaná za podstatnou otázku souladu vymáhání plnění žalobkyní s dobrými mravy, stejně jako svou dobrou víru). Dovolatelka zdůraznila, že při posuzování charakteru a typu smluvního závazku je rozhodující jeho obsah a nikoliv forma (v posuzovaném případě se nemohlo jednat o smlouvu nájemní, neboť nebyly splněny její náležitosti). Na věc nelze automaticky aplikovat závěry rozsudku sp. zn. 33 Odo 9