28 Cdo 2243/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2243/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2023 Spisová značka:28 Cdo 2243/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2243.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Pozůstalost (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1677 o. z. § 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 12. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 62/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2243/2023-555 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Mgr. Milan Edelmann, IČO 66455189, se sídlem Praha 5, Petržílkova 2707/38, správce pozůstalosti zůstavitelky V. P., proti žalované: A. F., zastoupená Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, o zaplacení 7 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 433/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2023, č. j. 24 Co 33/2023-506, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : 1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 24 Co 33/2023-506, rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 3. 2022, č. j. 13 C 433/2019-358, změnil v části výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 2 300 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 23. 5. 2020 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 5 200 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení jdoucím od 23. 5. 2020 do zaplacení, a v části výroku II., v níž byla žaloba zčásti zamítnuta ohledně příslušenství (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Zpochybňujíc skutkové závěry odvolacího soudu, kladla otázku rozložení důkazního břemene stran existence právního důvodu opravňujícího příjemce peněžitého plnění si je ponechat. Mínila, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4043/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 645/2016. Vznášela taktéž otázku aktivní věcné legitimace žalujícího správce pozůstalosti, majíc za to, že v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Konečně usuzovala, že v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), nebyla dovolacím soudem dosud řešena otázka počátku prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021. 3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Dle konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné obohacení závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021). 6. Právní úprava tzv. důkazní povinnosti pak ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99). Rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení je pak ustálena v tom smyslu, že posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy – § 2991 o. z. Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání tohoto plnění. Žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností totiž leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, a ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 7/1998). 7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového závěru, že dovolatelka přijala peněžní prostředky ve výši 7 500 000 Kč, načež neprokázala právní důvod opravňující ji si částku 5 200 000 Kč ponechat ani své tvrzení, že částku 2 300 000 Kč postupně vrátila plniteli (zesnulému R. P.), dovodil, že tím dovolatelka získala majetkový prospěch (ve výši 7 500 000 Kč) bez právního důvodu ve smyslu § 2991 o. z., který je povinna ochuzenému vydat, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž není třeba čehokoliv měnit, neodchýlil. 8. Zpochybňuje-li přitom dovolatelka závěry soudů nižšího stupně o tom, že se předmětné plnění (7 500 000 Kč) dostalo do její dispozice, a že provedenými důkazy nebyl prokázán právní důvod k ponechání si částky 5 200 000 Kč, jakož ani skutečnost, že částku 2 300 000 Kč postupně vrátila plniteli R. P., pak polemizuje se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 napří