28 Cdo 2244/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2244/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 10. 2020 Spisová značka:28 Cdo 2244/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2244.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pozemní komunikace Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 9 předpisu č. 13/1997Sb. § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 12. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 156/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2244/2020-585 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) T. Š., nar. XY, a b) J. Š., nar. XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Žižkov, Koněvova 2596/211, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení 1 622 346 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 183/2011, o dovoláních žalobců a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2019, č. j. 25 Co 229/2019-537, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2019, č. j. 25 Co 229/2019-537, se v části výroku I., v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2019, č. j. 65 C 183/2011-459, potvrzen ve výroku I., kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 223 380 Kč s 7,75 % úrokem z prodlení od 16. 1. 2012 do zaplacení, a ve výrocích IV. až VI., jakož i v nákladovém výroku II. ruší; současně se ve výrocích I. a IV. až VI. ruší i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2019, č. j. 65 C 183/2011-459, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání žalobců se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 25 Co 229/2019-537, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 2. 2019, č. j. 65 C 183/2011-459, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům 223 380 Kč s příslušenstvím, žaloba byla zamítnuta ohledně úroku z prodlení z přisouzené částky za období od 29. 6. 2011 do 15. 1. 2012 a ohledně částky 1 398 966 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Žalobci se vůči žalovanému domáhali vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 622 346 Kč s příslušenstvím tvořeného náklady vynaloženými na úklid a opravy (údržbu) pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY v částce 240 000 Kč a peněžitou náhradou za bezesmluvní užívání těchto pozemků žalovanou obcí v době od 2. 11. 2008 do 2. 11. 2011 v částce 1 382 346 Kč. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou (a v období od 2. 11. 2008 do 2. 11. 2011 rovněž byli) vlastníky výše uvedených pozemků nacházejících se v intravilánu žalované obce. Pozemkem parc. č. XY prochází komunikace XY (místní komunikace III. třídy) a bezejmenná komunikace sloužící částečně jako parkoviště a částečně jako příjezd k nákladové rampě přilehlých obchodů. Na pozemku parc. č. XY je pak vytvořen parter sloužící jako rozptylová plocha a přístup do provozoven umístěných ve zdejších objektech občanské vybavenosti; současně jde o bezejmennou komunikaci zajišťující spojení s pěšími komunikacemi procházejícími sousedními pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud (shledávaje současně nárok na náhradu nákladů vynaložených na úklid a opravu – údržbu – předmětných pozemků promlčeným) dovodil, že v situaci, kdy se na pozemku parc. č. XY nachází samostatná stavba místní komunikace III. třídy (funkčně propojená s dalšími stavbami komunikací na pozemku se nacházejícími), jejíž vlastnicí se dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, stala žalovaná obec, svědčí této veřejnoprávní korporaci též pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku bezesmluvního umístění stavby dotčené komunikace na cizím pozemku (ve vlastnictví žalobců). Žalobě proto (v nepromlčené části) co do částky 223 380 Kč s příslušenstvím vyhověl. Vycházeje ze zjištění, že na pozemku parc. č. XY naopak žádná stavba ve vlastnictví žalovaného hlavního města Prahy umístěna není a tento je užíván neomezeným okruhem subjektů jako veřejné prostranství sloužící k obsluze a přístupu do přilehlých provozoven (objektů občanské vybavenosti), prostřednictvím čehož je realizován výkon veřejných funkcí městské části Praha 9 (plnící tím povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území), pak odvolací soud uzavřel, že pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním uvedeného pozemku nesvědčí žalovanému, nýbrž příslušné městské části. Žalobu proto v části o zaplacení dalších 1 398 966 Kč s příslušenstvím zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě procesní strany. Žalobci předestřeli otázku pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemku parc. č. XY v k ú. XY, jakožto veřejného prostranství. Mínili, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odkazovali přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014. Vytýkali, že ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, je do samostatné působnosti městské části svěřena toliko péče o veřejnou zeleň, která se ovšem na pozemku parc. č. XY nenachází. Zpevněné plochy nacházející se na tomto pozemku jsou pak využívány k zajištění dopravní obslužnosti, jakožto činnosti svěřené ustanovením § 16 zákona č. 131/2000 Sb. do působnosti žalovaného. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání žalobců domáhal toho, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl, případně zamítl. Žalovaný ve svém dovolání předestřel otázku způsobu nabytí vlastnického práva ke komunikaci vybudované na pozemku parc. č. XY v k ú. XY. Při absenci příslušného nabývacího titulu vyvozoval, že není jejím vlastníkem a z uvedeného důvodu není ani osobou pasivně věcně legitimovanou k vydání požadovaného bezdůvodného obohacení. Mínil, že se odvolací soud při řešení vznesené otázky odchýlil od usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 9 As 15/2012, publikovaného pod č. 3028/2014 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004. Namítal, že zařazením komunikace nacházející se na předmětném pozemku do kategorie místních komunikací nemohlo (samo o sobě) ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. dojít ke změně vlastnictví této komunikace. Kladl dále otázku, zda parkoviště a příjezd k nákladové rampě, nacházející se na předmětném pozemku, jsou samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu. Měl za to, že odvolací soud uvedenou otázku řešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4372/2014, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013. Vyvozoval přitom, že vlastníkem uvedených předmětů rovněž není. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba co do částky 223 380 Kč s příslušenstvím zamítá případně, aby napadený rozsudek zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalovaného zopakovali, že napadený rozsudek považují za nesprávný. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř