28 Cdo 2309/2004 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2309/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 12. 2004 Spisová značka:28 Cdo 2309/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2309.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 22 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. § 22 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2309/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Č. r. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ V. D., a 2/ M. K., správci konkursní podstaty úpadce S., spol. s r.o. zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva a výpůjčky, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 106/99, o dovolání žalovaného Václava Douchy proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.11.2003, čj. 15 Co 623/2003-340, takto: I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2003, čj. 15 Co 623/2003-340, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. července 2003, čj. 6 C 106/99-302, že žalobce je vlastníkem budovy na parcele č.1825/3, budovy na pozemku č. 1825/5, a budovy na pozemku č.1827/2 v katastrálním území S., se odmítá. II. Ve zbývající části se oba rozsudky zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Táboře původně rozsudkem ze dne 2.7.2002, čj. 6 C 106/99-198, zamítl jednak žalobu o určení, že Česká republika je vlastníkem a žalobce má ve výpůjčce blíže specifikované pozemky v S., jednak žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavebních objektů na uvedených parcelách. Vyslovil názor, že žalobce není aktivně legitimován v řízení o určení vlastnického práva jiného subjektu k pozemkům, které byly P. f. Č. r. (dále jen „P. f.“) převedeny do vlastnictví žalovaného V. D., a že stavby nejsou ve vlastnictví žalobce, ale jiného subjektu – S. s.r.o. Poté, co tento rozsudek byl v odvolacím řízení rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.12.2002, čj. 15 Co 497/2002-221, zrušen (s výjimkou výroku o zamítnutí návrhu na určení vlastnictví k pozemkům, který byl potvrzen), soud prvního stupně řízení doplnil řízení podle pokynů odvolacího soudu a rozhodl znovu rozsudkem ze dne 10.7.2003, čj. 6 C 106/99-302. Žalobě tentokrát vyhověl - určil, že žalobce má předmětné pozemky ve výpůjčce, a že je vlastníkem staveb na nich vybudovaných. Dospěl k závěru, že P. f. nebyl oprávněn s pozemky nakládat, protože ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nešlo o pozemky zemědělsky obhospodařované, tedy tvořící zemědělský půdní fondy, ale o pozemky s výjimkou dvou zahrad zastavěné, nebo tvořící vodní plochu, konkrétně umělou nádrž – sádku), přístupovou cestu a manipulační plochu. Uvedené nemovitosti žalobce užíval k plnění úkolů rybářského revíru, nikoli k výdělečným účelům. K pozemkům měl žalobce původně právo trvalého užívání, a to i ke dni 24.6.1991. Pozemky byly rozhodnutím odboru lesního a vodního hospodářství ONV v T. ze dne 4.3.1981 odňaty zemědělské výrobě z důvodu výstavby sádek a zpevněných ploch, přičemž část pozemků, zarostlá stromy, neslouží zemědělské výrobě a není ji možno pro zemědělskou výrobu využít. Závěr o neplatnosti převodu staveb učinil soud prvního stupně na základě úvahy, že převod byl proveden osobami, které nebyly v té době oprávněny za žalobce jednat. Na základě odvolání obou žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 25.11.2003, čj. 15 Co 623/2003-340, rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil. Pokud jde o povahu pozemků, jež jsou v současné době ve vlastnictví prvního žalovaného, ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně při výkladu ustanovení § 1 zákona o půdě. Stavbu sádky nepovažuje s ohledem na znění předpisů o zemědělském půdním fondu a o rybářství za stavbu, protože je uměle vytvořena a není umístěna na vodním toku, nejedná se o rybník zásobovaný vodním tokem nebo povrchovou vodou. Rovněž nejde o pozemek na němž je zařízení, jež je nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, jako jsou zařízení pro polní závlahu, polní cesty, vodní nádrže a rybníky. Vycházel i z toho, že pozemky byly v roce 1981 vyjmuty ze zemědělského půdního fondu a nepovažoval proto za nutné zabývat se dále otázkou, zda žalobce je podnikatelským subjektem či nikoliv. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání prvý žalovaný, a to v celém rozsahu. Namítá nesprávné právní posouzení věci, dané závěrem odvolacího soudu o tom, že předmětné pozemky, ohledně nichž se žalobce domáhá určení práva výpůjčky, nepodléhají právnímu režimu zákona o půdě. To vedlo k nesprávnému závěru, že nezaniklo právo trvalého užívání pozemků, jež žalobci příslušelo, a P. f. nebyl oprávněn s nimi nakládat. Dovolatel uplatňuje, že stavby na předmětných pozemcích byly desítky let užívány k provozování rybničního hospodářství (rybářství). Rybářství je podle zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, odvětvím zemědělské výroby. Režimu zákona o půdě jsou podřízeny i pozemky, na nichž stojí stavby sloužící zemědělské výrobě a s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství. V řízení bylo prokázáno, že stavby byly uvedeny do trvalého užívání jako zemědělské objekty a sloužily k uvedenému účelu i ke dni účinnosti zákona o půdě. Ke stejnému účelu sloužily i ostatní plochy bezprostředně funkčně související se stavbami a zahrady v areálu rybničního hospodářství N. B., jehož se spor týká. Dle dovolatele nebrání takovému posouzení ani zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, protože pojem zemědělská půda vymezuje tak, že zahrnuje i nezemědělské pozemky, které jsou pro zajišťování zemědělské výroby nezbytné. Pojem „zemědělský půdní fond“ je tak širší než pojem „zemědělské pozemky“. Dovolatel rovněž připomíná, že soud se dostatečně nevypořádal s právním názorem P. f., že uvedené pozemky jsou podřízeny zákonu o půdě. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobce vyslovil názor, že dovolání není přípustné, protože soud prvního stupně sice původně rozhodl zamítnutím žaloby a druhým rozsudkem jí vyhověl, nestalo se tak ale z důvodu odlišného právního názoru odvolacího soudu, ale za účelem doplnění řízení. Skutkový stav, z něhož potom vycházel, byl odlišný než jaký byl v době jeho předchozího rozhodování. Dovolání proto není dle žalobce přípustné podle § 231 odst. 1 písm. b) (správně zřejmě § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Napadené rozhodnutí nemá podle jeho názoru zásadní právní význam, protože neřeší ve vztahu k dovolateli žádnou otázku, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, nebo byla odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena rozdílně. Stejně tak nejde o právní otázku, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem. S názory správního orgánu a P. f. se soudy dle jeho názoru vyrovnaly. Žalobce proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti stanovené v § 241 a 241a o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. V prvé řadě konstatoval, že dovolání není přípustné proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části II., tj. ve výroku, že žalobce je vlastníkem staveb ve výroku specifikovaných. V této části totiž není žalovaný věcně legitimován v řízení, a tedy ani v dovolacím řízení, protože jí byl řešen právní vztah mezi jinými účastníky, t.j. mezi žalobcem a konkursním správcem s.r.o. S. Protože však dovolatel výslovně uvedl, že dovolání podává do rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, bylo třeba v této části jeho dovolání odmítnout (§ 243b odst. 1, § 218 písm. b/ o.s.ř.). Naproti tomu dovolací soud neshledává správným názor žalobce, že dovolání není přípustné ani ve zbývající části. Má zato, že odvolací soud svým rozsudkem z 12.12.2002, čj. 15 Co 497/2002-212, dal dostatečně najevo, že pokud jde o zemědělský charakter předmětných pozemků, soud prvního stupně dostatečně neřešil, zda mohly přejít do správy P. f. a zda je možno je zařadit mezi pozemky, které souvisely se zemědělskou výrobou, nebo s ní souvisely. Právě z těchto důvodů pak soud prvního stupně věc posoudil po doplnění řízení jinak než ve svém prvém rozsudku. Dovolání proto dovolací soud považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm