28 Cdo 2356/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2356/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 9. 2011 Spisová značka:28 Cdo 2356/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2356.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 93/1963Sb. § 5 odst. 1 předpisu č. 403/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 10. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.07.2011I.ÚS 3677/11JUDr. Vojen Güttlerodmítnuto01.26.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2356/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele F. H. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, 110 00 Praha 1, Petrská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 1. 2011, sp. zn. 64 Co 488/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 149/2008 /žalobce F. H. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, proti žalovaným: 1) Hlavnímu městu Praze, Praha 1 – Staré město, Mariánské náměstí č. 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví k nemovitostem/, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá práv na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í: O žalobě žalobce, podané u soudu 14. 11. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 3. 9. 2011, č. j. 28 C 149/2008-98. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se určení, že Hlavní město Praha není ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. vlastníkem budovy č. p. 1326 (na stavební parcele č. 2111) a stavební parcely č. 2111 (o výměře 677 m2) v katastrální území N. (obec Praha), zapsaných na listu vlastnictví č. 1271 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha-město). Také byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo určeno, že Česká republika je ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nepřetržitě výlučným vlastníkem budovy č. p. 1326 a stavební parcely č. 2111 v katastrálním území N. (obec Praha), zapsaných na listu vlastnictví č. 1271 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů řízení 25.440,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 1. 2011, sp. zn. 64 Co 488/2010-98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházeno (podle § 212 a § 212a občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce v řízení u soudu prvního stupně uplatňoval dva žalobní návrhy na určení, že tu není dáno vlastnictví Hlavního města Prahy a naopak že tu je dáno vlastnictví České republiky k budově č. p. 1326 a pozemku parc. č. 2111 v katastrálním území N. (obec Praha), a uváděl, že s ním byla uzavřena v roce 1991 dohoda o vydání uvedených nemovitostí podle ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb. Z toho odvolací soud dovozoval, že podal-li žalobce podle této dohody katastrálnímu úřadu návrh na vklad svého vlastnického práva, je na katastrálním úřadu, aby přezkoumal podmínky pro povolení vkladu do katastru nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. a aby vklad povolil nebo návrh na vklad zamítl. Pokud by formou duplicitního zápisu v katastru nemovitostí byly zapsány k týmž nemovitým věcem jako vlastníci různé subjekty, je pak na nich, aby se žalobou o určení svého vlastnického práva domáhaly v soudním řízení rozhodnutí o tom, kdo je skutečným vlastníkem předmětu zápisu, přičemž „pozitivní určení vlastnického práva má přednost před jeho negativním určením“. Byl proto odvolací soud toho názoru, že žalobce „nemůže mít naléhavý právní zájem na určení požalovaném v tomto soudním řízení“, neboť rozhodnutí vydané podle jeho požadavku by nemohlo být podkladem pro zápis jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí, ani by se nic nezměnilo na jeho postavení, neboť podle názoru odvolacího soudu „posoudí katastrální úřad na podkladě své sbírky listin, kdo byl oprávněn disponovat se spornými nemovitostmi v době uzavření dohody o vydání věci“. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že v tomto soudním řízení se neřeší předběžná otázka významná pro řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí, kterou by nebyl oprávněn řešit katastrální úřad. Odvolací soud tedy potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 23. 2. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 22. 4. 2011 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že shodně se soudem prvního stupně dospěl ve svém rozhodnutí k nesprávnému právnímu závěru, že žalobce v této právním věci nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve prospěch žalované České republiky, když neshledal, že by tu byly naplněny požadavky kladené na určovací žalobu. Dovolatel vychází však z právního názoru, že katastrálnímu úřadu nepřísluší přezkoumávat z hlediska oprávnění účastníka nakládat s předmětnou nemovitostí a také nabývací tituly v jejich předcházející posloupnosti. Dovolatel je přesvědčen, že jím navrhovaný výrok soudu by byl způsobilý přivodit změnu dosavadního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, zatím co rozsudek odvolacího soudu z 20. 1. 2011 fakticky znemožňuje žalobci domoci se svých práv bez toho, že by jakýkoliv autoritativní státní orgán posuzoval věcnou oprávněnost jeho nároku. Dovolatel má za to, že žalobce v této právní věci má věcnou legitimaci v tomto řízení o určení, i když se jeho účast v řešení právního vztahu neprojevuje přímo vlastnickým nárokem žalobce k předmětu řízení, nýbrž restitučním nárokem žalobce k předmětu řízení. Dovolatel tedy ve svém dovolání trval na tom, že odvolací soud ve vydaném rozsudku z 20.1.2011 (sp. zn. 64 Co 488/2010 Městského soudu v Praze) „frapantním způsobem pochybil a odvoláním napadený rozsudek nemůže obstát“. Ve vyjádřením žalovaného Hlavního města Prahy k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Zdůrazněno tu bylo, že „žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem (ve smyslu § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení, pokud se v důsledku tohoto požadovaného určení nestane vlastníkem věci a ani mu na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jeho vlastnictví“. Podle názoru žalovaného města žalobcem uváděná dohoda o vydání nemovitostí z 29. 5. 1991, uzavřená mezi žalobcem F. H. S. a Bytovým podnikem Praha 1, s. p., ve skutečnosti nikdy nevznikla, neboť k jejímu podpisu ze strany F. H. S. došlo až 9 let poté, co mu byl návrh dohody předložen; tento nárok, jehož se návrh dohody týkal, tak v mezidobí ve smyslu ustanovení § 43b odst. 1 občanského soudního řádu zanikl. Žalobce dále ve smyslu ustanovení § 6 odst. 4 zákon