28 Cdo 2367/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2367/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 11. 2000 Spisová značka:28 Cdo 2367/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2367.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2367/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A/ E. R. a B/ J. R., proti žalovanému G., s.p., o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 138/95, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2000, č.j. 14 Co 26/2000-124, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 6. 1999, č.j. 10 C 138/95-102, zamítl na uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni A dům čp. 533, postavený na stavební parcele č. 928, stavební parcelu č. 928 a parcelu č. 929, obec P., k. ú. V. do 3 dnů od právní moci rozsudku nebo vydat žalobkyni A) jednu ideální polovinu výše uvedených nemovitostí a žalobkyni B) rovněž jejich ideální polovinu, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, přičemž žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně provedl řadu důkazů, mimo jiné nesoucích se k právnímu nástupnictví žalobkyň ve vztahu k původním vlastníkům věcí, jejichž vydání bylo žádáno, jakož i obsahem výpisu z usnesení vlády ČR ze dne 27. 4. 1994 č. 225, formulářem č. 4 (D), rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu z 19.5.1995, č. 297/95, přípisem k usnesení vlády ČR a rozhodnutím o privatizaci ze dne 10. 1. 1994. Zjištěné skutečnosti hodnotil tak, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými v souladu s ustanovením § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Rovněž tak žalovaná je povinnou osobou podle § 4 odst. 1 téhož zákona. Žalobkyně vyzvaly povinnou osobu k vydání věci ve lhůtě podle § 5 odst. 1 zákona, a to dne 28. 4. 1999. Z hlediska předmětu vydání zjistil soud prvního stupně ze zjištění, že původně byly nemovitosti označeny jako dům č.p. 533, se stavební parcelou č. 891, 661 a takto byly tyto nemovitosti také označeny ve výzvě k vydání. Z trhové smlouvy ze dne 25. 4. 1938 zjistil dále soud prvního stupně, že tato byla uzavřena mezi M. z. v P. s.r.o. jako prodávajícím a A. S., M. F. a R. S. jako kupujícími o prodeji domu čp. 578, se stavební parcelou č. 371 a rolí č. 430/4, zapsané na LV č. 784 pozemkové knihy pro kat. území H. Touto kupní smlouvou vloženou do pozemkové knihy byly předmětné nemovitosti vzhledem ke změně katastrální hranice mezi H. a V. přečíslovány na dům čp. 533, se stavební parcelou č. 891, 661 a zapsány do vložky č. 1310 kat. území V. Tak se výše uvedení spoluvlastníci stali spoluvlastníky těchto nemovitostí každý jednou ideální třetinou. V dalším pak soud prvního stupně zjistil skutečnosti odůvodňující správnost tvrzení žaloby ohledně zbavení těchto spoluvlastníků jejich majetku, způsobu, jimž se tak stalo a nynějšího postavení žalobkyň jako právních nástupkyň původních vlastníků. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že na posuzovaný případ dopadá ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. Podle něj nelze věc vydat, byla-li po 1. 10. 1991 Sb. nabyta do vlastnictví jiné osoby, než státu, nebo byl-li schválen ohledně takovéto věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. V této věci bylo sice rozhodnuto o privatizaci žalované, nicméně v rozhodnutí o privatizaci nebyly specifikovány nemovitosti, které jsou předmětem žaloby. Přestože je jednoznačně prokázané, že ohledně těchto nemovitostí nedošlo ke schválení privatizačního projektu či rozhodnutí o privatizaci, neboť nemovitosti nejsou určeny v usnesení č. 225 vlády ČR ze dne 27. 4. 1994, ani v rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu z 19. 5. 1995 č. 293/95, když předmětné nemovitosti nebyly předmětem privatizace ve smyslu čl. II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., vyhovění žaloby brání ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 210/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 91/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení totiž rozhodnutí o privatizaci přezkoumání soudem nepodléhají. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 jako soudu prvního stupně ze dne 4. 6. 1999, č.j. 10 C 138/95-102. Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud z výsledků řízení provedených soudem prvního stupně doplněných o svá vlastní zjištění dospěl ke skutkovému závěru, že žalobou požadované nemovitosti byly z původního katastrálního území H. převedeny do katastrálního území V. Pozemek původně označený č. 891 s čp. 533 má v současné době označení č. 928 a parcela původně označená č. 661 má nyní číslo 929. Dle přílohy privatizačního projektu tyto obě parcely byly zahrnuty v seznamu pozemků k privatizačnímu projektu u závodu H. Celková výměra přitom souhlasí i s výměrou, původně uvedenou v pozemkové knize u právních předchůdců žalobců. Tomu odpovídá, že celý majetek dosavadního státního podniku G., včetně stavebních objektů, byl vložen do nově vzniklé akciové společnosti. Proto odvolací soud uzavřel, že předmětem privatizace byly všechny požadované nemovitosti, a to nejen pozemku, ale i dům čp. 533. Odvolací soud zdůraznil, že podle § 10 zákona odst. 3 č. 90/1991 Sb., ve znění předpisů pozdějších (zákonem č. 210/1993 Sb.) se na rozhodování o privatizaci nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem. Podle § 10a odst. 1 téhož zákona rozhodnutí o privatizaci podniku obsahuje mimo jiné identifikaci projektu, označení schválené metody privatizace a další náležitosti. Podle § 5 téhož paragrafu je pak přílohou privatizačního projektu, vybraného rozhodnutím o privatizaci k realizaci, i soupis nemovitého majetku podle údajů katastru nemovitostí ČR. Odvolací soud poté poukázal na zjištění plynoucí z rozhodnutí o privatizaci obsahuje přílohu privatizovaného majetku, z něhož je zřejmé, ve vztahu k závodu H., který byl privatizován, zahrnuje tato příloha i požadované nemovitosti. Tato rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je zjištěním, které neznamená obsahově přezkum privatizačního rozhodnutí. Šlo pouze o hodnocení obsahu listinného důkazu (rozhodnutí o privatizaci) ve smyslu § 120 o.s.ř. Jelikož samotný zákon č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neuvažuje o možnosti přezkumu rozhodnutí o privatizaci, dospěl odvolací soud k závěru, že podle § 7 o.s.ř. nikdo jiný než soud nemůže činit zjištění, zda na základě příslušného rozhodnutí ve smyslu zákona o velké privatizaci došlo k privatizaci požadovaného majetku či nikoliv. Takový skutkový závěr lze činit z rozhodnutí o privatizaci vzhledem k jeho povaze jako listinného důkazu, aniž by šlo o přezkum tohoto rozhodnutí se strany soudu. Podle odvolacího soudu veškerá rozhodnutí v souvislosti s privatizačním procesem je třeba chápat ve vzájemné souvislosti, což se vztahuje i na nedostatečné označení požadovaných nemovitostí v samotném privatizačním projektu, které je třeba hodnotit s dalšími navazujícími rozhodnutími o privatizaci. Z nich vzal odvolací soud za postavené najisto, že k privatizaci požadovaných nemovitostí došlo, a to až po 1. 10. 1991. Nelze proto podle čl. II zákona č. 116/1994 Sb. předmětné nemovitosti vydat. Oprávněným ovšem zůstává podle článku II. bodu 4 zachována lhůta ve smyslu § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, k uplatnění nároku na finanční náhradu, která počne běžet až ode dne právní moci rozsudku, kterým byl návrh na vydání věci zamítnut. Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že jeho rozhodnutí se opírá o skutková zjištění soudů obou stupňů v tom, zda došlo k privatizaci či nikoliv. Pramenem skutkových zjištění přitom mohl být i obsah privatizačních rozhodnutí. Jednalo se proto o standardní postup podle § 125 o.s.ř., nikoliv o řešení otázky zásadní právní povahy. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně zastoupeny advokátem včas dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Poukazovaly na znění svého odvolání ze dne 27. 10. 1999, jímž navrhly připuštění dovolání pro posouzení otázky zásadního právního významu spočívající v tom, „zda může být zamítnut restituční nárok, jehož předmětem je vydání nemovitostí, které nejsou uvedeny v rozhodnutí příslušných orgánů o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb.\". Tvrdily, že soudní praxe v naznačeném ohled