28 Cdo 2386/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2386/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 3. 2003 Spisová značka:28 Cdo 2386/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2386.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 101 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2386/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. M. K. a 2. J. T., 3. MUDr. J. S. a 4. L. H., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.2.2002, sp.zn. 22 Co 30/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 20 C 47/2000 (žalobců M. K., J. T. a MUDr. J. S. a L. H., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: A. F. n. m., a B. P. f., o 3.089.738,- Kč s příslušenstvím), takto: I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 14.2.2002, sp.zn. 22 Co 30/2002, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 2.5.2001, čj. 20 C 47/2000-35. II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 24.3.2000, aby žalovaným fondům bylo uloženo zaplatit jim 3.089.738,- Kč s úrokem z prodlení od 27.3.2000 do zaplacení jako náhradu za odstraněné (zbořené) objekty, jež byly pod čp. 146 postaveny na pozemku parc. č. 195 v katastrálním území Č. B. a byly zbořeny k žádosti bývalého národního podniku F. H. K. (na základě stavebního povolení ze 17.1.1969); šlo o obytné budovy, stáje, chlévy, stodoly, kůlny a silážní jámy. Výše úhrady za zbořené stavby byla určena znaleckým posudkem celkovou částkou 3.089.738,77 Kč (z toho dům částkou 529.327,72 Kč, garáže částkou 75.666,25 Kč, oplocení částkou 20.679,- Kč, studna částkou 2.948,- Kč, provozní stavby částkami 2.370,- Kč a 542,86 Kč a venkovní úpravy částkou 84.575,- Kč). Žalobci podali výzvu k náhradě za odstraněné stavby ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to vůči povinné osobě – státnímu podniku R. v Č. B. Uvedený nárok nebyl při likvidaci tohoto státního podniku uspokojen a podle názoru žalobců (opírajícího se o informace získané při jednáních na Ministerstvu pro průmysl a stavebnictví, Ministerstvu financí a Ministerstvu zemědělství) jsou tu oba žalované fondy povolány poskytnout náhradu za uvedené demolované stavby. Žalovaný F. n. m. ČR navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v této právní věci není pasívně legitimován; tento žalovaný vyslovoval názor, že by v daném případě ve vztahu k žalobcům „měl závazek za povinný státní podnik převzít P. f. ČR, neboť ustanovení § 18a zákona č. 229/1991 Sb. s takovou možností převzetí závazku v souvislosti s likvidací povinné osoby počítá“. Žalovaný P. f. ČR navrhl rovněž zamítnutí žaloby s tím, že také není v této právní věci pasívně legitimován, když tu nejde o případ, který má na zřeteli ustanovení § 18a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy o případ, kdy povinná osoba k poskytnutí náhrady podle ustanovení § 14 až § 16 a § 20 zákona č. 229/1991 Sb. je obec nebo obecní úřad. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem z 2.5.2001, čj. 20 C 47/2000-35, žalobu žalobců zamítl. Rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno především na to, že Okresní úřad-pozemkový úřad v K. svým rozhodnutím z 13.10.1993, ZNPÚ/246/92, jež nabylo právní moci 22.11.1993, rozhodl o návrhu žalobců, uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb., a to tak že žalobci nejsou čtvrtinovými podílovými spoluvlastníky (kromě jiných nemovitostí) také pozemku parc. č. 195 se stavbou čp. 146 v katastrálním území Č. B. Dále soud prvního stupně poukazoval ve svém rozhodnutí na ustanovení § 13 odst. 2, § 14 až § 16 i § 18a zákona č. 229/1991 Sb. i na ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 171/1991 Sb., podle něhož tuto právní věc posuzoval. Na podkladě těchto ustanovení dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že by žalované fondy byly povinnými osobami pouze v tom případě, kdyby zákon ukládal žalovaným fondům povinnost převzít závazek uvedeného státního podniku R. Č. B. Pokud šlo o žalovaný F. n. m. pak podle názoru soudu prvního stupně by měl povinnost vůči žalobcům jen v tom případě, že by šlo o vyrovnání nároku oprávněných osob podle zvláštních předpisů v souladu se schváleným privatizačním projektem; nárok státního podniku (v likvidaci) R. Č. B. nebyl však do privatizačního projektu zahrnut a majetek F. n. m. nelze použít k náhradě, kterou žalobci požadují. Povinnost k náhradě nestíhá ani P. f. ČR, neboť ustanovení § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. „pouze konstatuje, že P. f. může převzít závazky povinných osob tam, kde povinnou osobou je státní podnik nebo právnická osoba, jejímž zakladatelem je stát, v tom případě, kdy před privatizací nebo před likvidací takové právnické osoby nebyly tyto nároky vypořádány“; není tedy P. f. ČR uložena povinnost vyplatit náhradu za nevydané pozemky. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že „nárok žalobců je promlčen, neboť žalobci mohli uplatnit nárok u povinných osob na vyplacení náhrady nejpozději do pěti roků ode dne 24.6.1991“; žaloba žalobců byla však podána až 24.3.2000. Z uvedených důvodů byla proto žaloba žalobců soudem prvního stupně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovaným náklady řízení nevznikly. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14.2.2002, sp.zn. 22 Co 30/2002. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně učinil v řízení správné a postačující skutkové zjištění, z nichž vyvodil i správné skutkové závěry a že pochybení se nedopustil ani při právním posouzení věci. Shodně se závěrem soudu prvního stupně neshledal na straně žalovaných, že by je stíhala žalobci tvrzená hmotně právní povinnost, takže ani jeden ze žalovaných není v této právní věci pasívně legitimován. Vůči F. n. m. by bylo možné v souladu se zákonem č. 171/1991 Sb. domáhat se restitučních náhrad, jestliže by v rozhodnutí o privatizaci byly zahrnuty nároky oprávněných osob podle zvláštních předpisů. Vůči P. f. ČR je převzetí závazků povinných osoba na poskytnutí náhrad v právní úpravě koncipováno jen jako možnost, nikoli jako zákonná povinnost (§ 18a zákona č. 229/1991 Sb.). Odvolací soud ve svém rozsudku ještě uvedl, že „pro úplnost zbývá dodat, že otázkou promlčení se soud prvního stupně zabýval nadbytečně, protože její posouzení by přicházelo v úvahu jedině tehdy, pokud by námitku promlčení uplatnila osoba pasívně legitimovaná,což žalovaní nejsou“. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný a při rozhodování o nákladech řízení bylo přihlíženo k tomu, že žalovaným v odvolacím řízení náklady nevznikly. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení žalobce zastupovala, dne 24.4.2002 a dovolání bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 24.5.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání dovolatelů bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a měli za to, že jejich dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a řeší otázku v rozhodnutí dovolacího soudu dosud neřešenou. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé zdůrazňovali, že žalobci uplatnili jako oprávněné osoby řádně a včas nárok na náhradu za odstraněné nemovitosti podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Se svým nárokem neuspěli při projednávání privatizačního projektu, týkajícího se státního podniku R. Č. B. na Ministerstvu pro průmysl a stavebnictví. Dovolatelé podali žalobu proti tomuto podniku, který byl Ministerstvem průmyslu a obchodu označen jako povinná osoba, a tato žaloba byla projednávána u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 5 C 236/93; v tomto řízení účastníci navrhli přerušení řízení, neboť se dohodli ve smyslu ustanovení § 16 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. o způsobu náhrady. Likvidátor podniku R. Č. B. požádal Ministerstvo průmyslu a obchodu o součinnost při uspokojení rest