28 Cdo 2419/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2419/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 8. 2003 Spisová značka:28 Cdo 2419/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2419.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 524/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2419/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání F. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 1. 8. 2002, sp. zn. 1 Co 153/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 73/93 (žalobce F. P., zastoupeného advokátem, proti Ministerstvu vnitra České republiky, 170 00 Praha 7, Nad štolou 3, o ochranu osobnosti), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 30. 4. 1993, se žalobce domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobce F. P. byl v registru svazků bývalé Státní bezpečnosti veden neoprávněně jako osoba uvedená v § 2 odst. 2 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb. Žalované ministerstvo navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že z jeho dochovaných archivních materiálů je doloženo, že žalobce by veden od 23. 2. 1977 jako prověřovaná osoba, od 26. 1. 1978 jako kandidát tajné spolupráce a dne 9. 6. 1978 složil slib spolupráce v kategorii agent Státní bezpečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 6. 1996, č. j. 34 C 73/93-75, bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně veden v registru svazků bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb. Žalovanému ministerstvu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2.610,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 5. 1997, č. j. 34 C 73/93-104, bylo ještě žalovanému ministerstvu uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze na vyplacené náklady řízení 3.380,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaného ministerstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 9. 6. 1998, sp.zn. 2 Co 113/96. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobce o určení, že žalobce byl neoprávněně veden v registru svazků bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb., byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze na náhradu nákladů řízení 3.380,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 26. 10. 1999, 30 Cdo 2143/98, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze z 9. 6. 1998, sp. zn. 2 Co 113/96, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo poukázáno na to, že v daném případě při shromažďování skutkových zjištění hrálo velmi významnou roli znalecké zhodnocení pravosti podpisu na listině „Slib o spolupráce s orgány Státní bezpečnosti“ a také znalecké posouzení toho, zda tu případně nešlo o listinu upravovanou. V této souvislosti dospěl dovolací soud k závěru, že v řízení provedený důkaz „revizním“ posudkem Kriminalistického ústavu nebyl posuzován z toho hlediska, zda tu vůbec podání uváděným ústavem bylo možné. Šlo totiž o posudek vypracovaný Policií České republiky – Kriminalistickým ústavem, takže bylo třeba brát zřetel na organizační vztah podřízenosti Policie ČR k žalovanému Ministerstvu vnitra ČR. Bylo tu tedy na místě ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1 občanského soudního řádu zabývat se otázkou případného vyloučení Kriminalistického ústavu z možnosti podávat posudek v této právní věci pro poměr k žalovanému ministerstvu. Dovolací soud dával pro další řízení k úvaze posouzení téže otázky, pokud šlo i o původně v řízení vypracovaný znalecký posudek znalce JUDr. P. B. z oboru písmoznalectví, který byl ze dne 28. 11. 1995. V dalším průběhu řízení vynesl Vrchní soud v Praze rozsudek z 23. 5. 2000, sp. zn. 1 Co 186/99, jímž opět rozhodl, že rozsudek Městského soudu v Praze z 28. 5. 1997, č. j. 34 C 73/93-75 (ve znění doplňujícího rozsudku z 28. 5. 1997, č. j. 34 C 73/93-104), byl změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze na úhradu placených nákladů řízení 3.380,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo ještě uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Praze na úhradu dalších placených nákladů řízení 76,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného ministerstva je důvodné. Odvolací soud poukazoval na to, že žalované ministerstvo dovozuje oprávněnost zaevidování žalobce jako spolupracovníka bývalé Státní bezpečnosti z obsahu osobního svazku vedeného na žalobce pod reg. č. 17723, v němž je uváděno zaregistrování žalobce pod krycím jménem „J.“; v tomto spise je obsažen slib o spolupráci s orgány Státní bezpečnosti ze dne 2. 6. 1976. Žalobce popíral svůj závazek ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností; připouštěl pouze, že podepsal závazek mlčenlivosti. Odvolací soud byl toho názoru, že byla najisto prokázána pravost podpisu žalobce na slibu ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností, jestliže oba znalecké posudky (znalce JUDr. P. B. i Kriminalistického ústavu v Praze) z nichž odvolací soud vycházel (neboť neshledal objektivní pochybnost o nepodjatosti posudku Kriminalistického ústavu), dovodily, že text slibu byl vyhotoven na jedno zasunutí do válce psacího stroje a že tu nedošlo k technickým manipulacím s textem, včetně podpisu, data a místa podpisu, takže bylo možné se soustředit na posouzení pravosti podpisu a nebylo třeba se zabývat zkoumáním toho, zda podpis předcházel napsání textu slibu. Odvolací soud měl rovněž za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by tu šlo o vylákaný závazek ke spolupráci, nebo že by tu došlo k fingování či zmanipulování získání žalobce ke spolupráci s StB, jak to dovozoval soud prvního stupně. Odvolací soud poukazoval i na to, že bylo prokázáno asi 8 až 10 schůzek žalobce s příslušníkem bývalé Státní bezpečnosti, což odpovídá i počtu schůzek uvedených v seznamu založeném v osobním svazku vedeném ohledně žalobce. Pro posouzení oprávněnosti evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti není rozhodující, zda evidovaná osoba fakticky se Státní bezpečností spolupracovala. Odvolací soud proto dovodil neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce a v důsledku toho i nedostatek odpovědnosti žalovaného ministerstva ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a ustanovení § 142 odst. 1 i ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 29. 3. 2000, 30 Cdo 2277/2000, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze z 23. 5. 2000, sp. zn. 1 Co 186/99, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že shledal, že tu v řízení došlo k tomu, že při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, a to podle ustanovení § 17 občanského soudního řádu a nebylo postupováno ani v souladu s ustanoveními § 11 odst. 1, § 21 a § 22 odst. 3 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Přitom dovolací soud nesdílel názor odvolacího soudu, že pochybnost o nepodjatosti lze mít pouze u znalce – fyzické osoby a nikoli u ústavů kvalifikovaných ke znalecké činnosti podle ustanovení § 21 zákona č. 36/1967 Sb. Dovolací soud byl naproti tomu toho názoru, že zařazení znaleckého ústavu do organizační soustavy jednoho z účastníků řízení je důvodem naplnění zákonného předpokladu pochybnosti o jeho nestrannosti, a tedy nepod