28 Cdo 2424/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2424/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 3. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2424/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2424.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 428/2012 Sb. § 3 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 4. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.06.2025IV.ÚS 1778/25 Josef Baxa Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2424/2024-296 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Náboženské matice, identifikační číslo osoby 000 52 914, se sídlem v Praze 6, Thákurova 676/3, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 117/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2024, č. j. 8 Co 1089/2023-265, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2024, č. j. 8 Co 1089/2023-265, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 7. 2023, č. j. 6 C 117/2017-232, tak, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu vůle (souhlasu) žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání blíže označených nezemědělských nemovitostí v katastrálním území Hrabice (výrok I); k tomu bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výrok II). 2. V přítomné věci je žalobkyní uplatňován nárok na vydání předmětných nemovitostí nezemědělské povahy [nahrazení chybějícího projevu vůle povinné osoby dle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, nebo jen „zákon“]. Při aprobaci soudem prvního stupně učiněného závěru o povaze předmětných (nezemědělských) nemovitostí coby původního (nyní nezemědělského) církevního majetku, jenž byl v rozhodném období vlastněn Českou katolickou charitou (která jej v roce 1961 v tísni převedla na Náboženskou matici toliko za účelem jeho následného převodu na stát), odvolací soud (oproti posouzení soudu prvního stupně) uzavřel, že žalobkyně ohledně předmětného majetku není oprávněnou osobou (ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb.), byla-li v předmětné transakci toliko nástrojem majetkové křivdy způsobené státem v rozhodném období České katolické charitě a byla-li v popsané situaci na její straně také vyloučena tíseň [a nenastala-li tak v její sféře (tvrzená) majetková křivda podle § 5 písm. e/ zákona č. 428/2012 Sb.]. 3. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost vymezuje s použitím kritérií dle § 237 občanského soudního řádu. Za nesprávné považuje posouzení, že v přítomné věci nemá atributy oprávněné osoby, navzdory tomu, že je výslovně uvedena ve výčtu oprávněných osob dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry dosavadní judikatury, že se nezabýval tím, nelze-li žalobkyni současně považovat za právního nástupce původního vlastníka – České katolické charity, jíž byla prvotně způsobena majetková křivda, a krom (tvrzené) majetkové křivdy dle § 5 písm. e/ zákona č. 428/2012 Sb. (darování v tísni) současně nezvažoval možnost naplnění restitučního titulu podle § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. (úkony učiněné Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila) pro případ, že se žalobkyně vskutku nestala vlastníkem předmětného majetku a sama se na majetkové křivdě podílela. Je přesvědčena, že odvolací soud ve svých závěrech (i co do naplnění pojmu tísně, dle něj přítomné na straně České katolické charity) pohlížel na vztah žalobkyně a České katolické charity značně zjednodušeně, nepřihlédl k dobovým souvislostem a věc posoudil formalisticky a v rozporu se zásadou in favorem restitutionis. Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření, navrhujíc, aby je dovolací soud odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné. 5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné. 6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 10. Z relevantní judikatury Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) se podává, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr, že žalující subjekt je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. (viz § 3 tohoto předpisu), a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení § 2 písm. a) tohoto zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je tedy nezbytné zkoumat, vznikla-li právě oprávněné osobě (či jejímu předchůdci) majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení § 5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období (viz § 1 jmenovaného zákona; z rozhodovací praxe např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176). 11. Uvedený předpoklad nachází svůj odraz i v definici oprávněné osoby, jež vedle zahrnutí do výčtu osob pod písm. a) až d) ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. vyžaduje splnění podmínky majetkové křivdy utrpěné v rozhodném období oprávněnou osobou nebo jejím předchůdcem v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona. 12. V rozsudku ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1821/2023, Nejvyšší soud dále připomněl že Náboženská matice, ač se řadí i mezi subjekty, vůči nimž má dojít ke zmírnění majetkových křivd (viz § 3 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb.), mohla být rovněž „nástrojem“ majetkových křivd, k nimž docházelo i jejím prostřednictvím (k tomu blíže také Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 138-141); dle § 5 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb. jsou skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, i úkony učiněné Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila, zejména (avšak nejen) při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. I., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem. 13. V kontextu uvedeného (nastíněného dvojího postavení Náboženské matice v poměrec