28 Cdo 2474/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2474/2024-83 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované Ireně Světinské, identifikační číslo osoby 025 24 732, se sídlem v Křečhoři, Kamhajek 24, zastoupené Mgr. Michalem Průžkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrské náměstí 1186/1, o zaplacení částky 991 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 236/2024 (dříve EPR 328573/2023), o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 28 Co 107/2024-22, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 28 Co 107/2024-22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Usnesením ze dne 30. 4. 2024, č. j. 28 Co 107/2024-22, Krajský soud v Praze (dále i jen „odvolací soud“) potvrdil usnesení Okresního soudu v Kolíně (dále i jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 3. 2024, č. j. EPR 328573/2023-11, jímž byl zamítnut návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu soudu prvního stupně ze dne 11. 1. 2024, č. j. EPR 328573/2023-6 [jenž byl žalované doručen do vlastních rukou dne 4. 2. 2024]. 2. Odvolací soud – uváděje, že rozhodnutí soudu prvního stupně (o zamítnutí návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty) napadla žalovaná blanketním odvoláním, jež ani k výzvě soudu prvního stupně nedoplnila – se při posouzení omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu (na podkladě návrhu žalované z 15. 3. 2024, s nímž žalovaná spojila zmeškaný úkon a jenž odůvodnila zhoršením svého zdravotního stavu) ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná neprokázala, že by trpěla takovými zdravotními potížemi (bolestmi) a byla natolik vyřazena z běžného života, aby nepodala prostřednictvím své datové schránky alespoň blanketní odpor v zákonem stanovené lhůtě. Dodal, že omluvitelné jsou zpravidla okolnosti vyskytující se nepředvídatelně a náhle, není jimi trvale nepříznivý zdravotní stav. Jestliže se žalovaná dne 4. 2. 2024 přihlásila do datové schránky (jejímž prostřednictvím jí byl doručen zmíněný elektronický platební rozkaz), lze podle odvolacího soudu předpokládat, že byla schopna alespoň v omezené míře vykonávat činnosti související se svým podnikáním. V dalším období – pokračuje odvolací soud – „stav žalované de facto není znám“, až 4. 3. 2024 žalovaná navštívila zdravotnické zařízení, kde jí bylo diagnostikováno popsané onemocnění, pročež odvolací soud uzavírá, že žalovaná netvrdila a nedokládala žádnou skutečnost, již by bylo lze hodnotit jako důvod pro prominutí zmeškání lhůty (ve smyslu § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“). 3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále i jako „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost (ve smyslu § 237 o. s. ř.) vymezila argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené; jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Dovolatelka považuje za nesprávné, nepřihlížel-li odvolací soud k jí učiněnému doplnění odvolání a vyhodnotil-li odvolání jako tzv. blanketní, aniž by je však současně odmítl pro jeho vady. Vytýká, že se odvolací soud nezabýval všemi jí uplatněnými skutečnostmi, včetně okolností uváděných v podaném odvolání (jde-li o zdravotní důvody, pro které zmeškala lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu a jež považuje za omluvitelné). V postupu odvolacího soudu spatřuje dovolatelka i porušení jí ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalobce podal k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhl jeho odmítnutí. 5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 6. Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). 7. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 8. Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. 9. Podle § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. 10. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1573/2020) plyne, že za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, jest ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti, tj. toho, co lze v dané situaci omluvit. Vždy je však nutno mít na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3449/2020). 11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že trvale nepříznivý zdravotní stav účastníka, jenž se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil, nelze považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty a že omluvitelným důvodem jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod č. 99/2016 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 976/2017). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda byly splněny podmínky aplikace ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). 12. Pro závěr, zda žalovaný zmeškal lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu, nemusí být až natolik významné, kdy (v jakém okamžiku běhu lhůty – zda na jejím začátku, v průběhu či na konci) k uvedené události mělo dojít. Stanoví-li zákon k podání odporu proti platebnímu rozkazu patnáctidenní lhůtu, je v dispozici účastníka řízení, aby této lhůty stanovené ve prospěch ochrany svých práv využil. Nelze mu proto klást k tíži, že ho nepodal dříve (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, jakož i obdobně důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 396/01, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1376/2009). 13. Výše uvedená hlediska odvolací soud na podkladě skutkových reálií posuzované věci dostatečně nereflektoval, argumentova