28 Cdo 2476/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2476/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 9. 2020 Spisová značka:28 Cdo 2476/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2476.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Žaloba určovací Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb. § 29 předpisu č. 229/1991Sb. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 12. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3398/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2476/2020-225 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Most, se sídlem v Mostě, Radniční 1, identifikační číslo osoby: 00266094, zastoupenému JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 17/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2019, č. j. 11 Co 244/2018-181, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2020, č. j. 11 Co 244/2018-221, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. ICLic. Ronalda Němce, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 18. 4. 2018, č. j. 22 C 17/2015-133, ve spojení s měnícím usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 C 17/2015-150 (vydaným postupem podle ustanovení § 210a občanského soudního řádu – dále „o. s. ř. „) bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 258/68 v katastrálním území Střimice a obci Most, pozemků parc. č. 235/72, parc. č. 235/74, a parc. č. 246/4 v katastrálním území Most I. a obci Most, vymezených geometrickým plánem č. 1038-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku, pozemků parc. č. 248/2 a parc. č. 300/8 v katastrálním území Most I. a obci Most, vymezených geometrickým plánem č. 1037-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku, pozemku parc. č. 281/5 v katastrálním území Most a obci Most, vymezeného geometrickým plánem č. 1035-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku, a pozemku parc. č. 300/7 v katastrálním území Most I. a obci Most, vymezeného geometrickým plánem č. 1036-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku, všech zapsaných na listu vlastnictví č. 1 (dále „předmětné pozemky“) - výrok I. Dále bylo řízení v rozsahu nároku žalobce na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku pac. č. 203/3, zapsaného na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území Most I. a obec Most, pro zpětvzetí žaloby zastaveno (výrok II.). Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 44.295,- Kč (výrok III.) a dále žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mostě soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok III.) a oběma žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice – Okresnímu soudu v Mostě náklady řízení ve výši 67.179,20 Kč (výrok IV.). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 11 Co 244/2018-181, ve znění usnesení ze dne 16. 6. 2020, č. j. 11 Co 244/2018-221, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 C 17/2015-150) ve výrocích I. a IV. potvrdil [výrok I., bod a)] a ve výroku III. změnil tak, že výše nákladů, které jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci, činí částku 34.682,23 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil [výrok I., bod b)]. Dále žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 14.597,25 Kč (výrok II.) a soudu prvního stupně nařídil provést opravu v záhlaví rozsudku a usnesení ze dne 12. 9. 2018, č. j. 22 C 17/2015-150, v označení žalovaného 2) – výrok III. Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě na určení vlastnického práva státu podané žalobcem podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou dle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., neboť jeho právní předchůdce utrpěl v rozhodné době majetkovou křivdu dle ustanovení § 5 písm. a) tohoto zákona, a že pasivně legitimovaným subjektem [vedle žalované 1)] je stát, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jakožto organizační složka státu [§ 10 písm. b) a § 11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů], neboť s předmětnými pozemky žádná z organizačních složek státu a ani žádný státní podnik nehospodaří [hospodaří s ním žalovaná 1)]. Shledaly, že předmětné pozemky měly ke dni jejich odnětí oprávněné osobě povahu pozemků zemědělských, jejich převod z majetku státu v době od 24. 6. 1991 do 1. 1. 2013 do vlastnictví třetí osoby [právní předchůdkyně žalovaného 1) a následně pak i další převody až na žalovaného 1)] byl tudíž v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), respektive v případě pozemků parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 92/1991 Sb.“), a byl tedy absolutně neplatný pro rozpor se zákonem dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V důsledku absolutní neplatnosti převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům [u pozemků parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 do majetku právní předchůdkyně žalovaného 1) na základě privatizačního projektu] proto zůstal jeho vlastníkem stát. Dále soudy nižších stupňů uvedly, že žalovaný 1), stejně jako jeho právní předchůdkyně, mohl a měl mít podle stavu zápisu v pozemkové knize a listin dostupných v katastru nemovitostí povědomí o tom, že na předmětné pozemky dopadá ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný 1) a ani žádná jeho právní předchůdkyně proto nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením, neboť nebyli po dobu deseti let držiteli takového práva v dobré víře. V řízení přitom nebyly také zjištěny okolnosti takové mimořádné povahy, jež by byly způsobilé vést k prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Soudy nižších stupňů rovněž konstatovaly, že žalovaný 1) nemohl být dobrověrným nabyvatelem, jenž nabyl pozemky parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 od svého právního předchůdce coby od nevlastníka, přičemž i ve vztahu k tomuto závěru poukázaly na absenci mimořádných okolností, již mohly dobrou víru nabyvatele podpořit. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) při řešení otázky (rest