28 Cdo 2501/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2501/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 12. 2011 Spisová značka:28 Cdo 2501/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2501.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Vady řízení Zákonný soudce Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. § 157 odst. 2 o. s. ř. předpisu č. 222/1923Sb. předpisu č. 267/1924Sb. předpisu č. 114/1995Sb. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 1. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.3.2012I.ÚS 963/12JUDr. Ivana Janůodmítnuto8.10.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2501/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně EVROPSKÁ VODNÍ DOPRAVA-SPED., s.r.o., IČ: 48592412, se sídlem v Praze 8, Nad Vavruškou 696/19, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, o 174,578.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 34/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010, č. j. 22 Co 53/2010-291, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 12. 2009, č. j. 17 C 34/2009-159, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 174,578.682,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobou požadované plnění vymezila žalobkyně jako náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Za nesprávný úřední postup státu žalobkyně označila to, že v přiměřené lhůtě neučinil úkony a nevydal rozhodnutí nezbytná k zajištění splavnosti Labe. Státu dle žalobkyně plyne z Evropské dohody o hlavních vnitrozemských vodních cestách mezinárodního významu publikované pod č. 163/1999 Sb. (dále jen dohoda AGN), stejně jako ze zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské dopravě, povinnost přizpůsobit vodní tok Labe závazným parametrům, jíž však žalovaná nedostála, v důsledku čehož žalobkyni jako držitelce koncese na provozování vnitrozemské vodní dopravy ušel za rok 2004 zisk ve výši žalované částky. Obvodní soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyní vytýkaná dlouhodobá nečinnost žalované může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Zdůraznil, že dohoda AGN není mezinárodní smlouvou schválenou podle čl. 10 Ústavy, a žalobkyně se tak nemůže domáhat její přímé aplikovatelnosti ve vnitrostátním právu. Zákon č. 114/1995 Sb. a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu č. 222/1995 Sb. sice stanoví parametry vodních cest, neukládají však státu povinnost upravit v určité lhůtě stávající vodní cesty tak, aby splňovaly parametry, které jsou závazné pro nové a nově upravované vodní cesty. Ani z jiných právních předpisů (vyhlášky č. 44/1994 Sb.) nelze dovodit povinnost státu upravit parametry stávajících vodních cest. Není-li z právního předpisu zřejmá povinnost státu určitým způsobem konat, pak nelze státu vytýkat porušení právní povinnosti a činit jej za toto porušení odpovědným dle zákona č. 82/1998 Sb. Nebyla-li státu uložena povinnost, nemohlo dojít ani k žalobkyní namítanému porušení principu legitimního očekávání. Obvodní soud se pro úplnost zabýval i tím, zda nejsou naplněny předpoklady vzniku obecné odpovědnosti státu za škodu dle § 420 a násl. obč. zák., ani v tomto ohledu však neshledal, že by státu byla uložena povinnost ve smyslu žalobních tvrzení. Jako neopodstatněný přitom soud zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení dle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., kterým žalobkyně navrhla položit Evropskému soudnímu dvoru předběžné otázky, neboť v projednávané věci nedochází k aplikaci komunitárního práva, jelikož dohoda AGN není jeho součástí. Závěrem soud uvedl, že i v případě, že by neshledal naplněny výše uvedené důvody pro zamítnutí žaloby, nebylo by možné jí vyhovět s ohledem na vznesenou námitku promlčení. Domáhá-li se žalobkyně ušlého zisku za rok 2004, pak tříletá promlčecí doba ve smyslu § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (popřípadě dle § 106 odst. 2 obč. zák.) uplynula již před podáním žaloby dne 26. 1. 2009. Tyto úvahy tedy soud vedly k zamítnutí žaloby. K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. 4. 2010. č. j. 22 Co 53/2010-291, ve výroku o věci samé pod bodem I. potvrdil, částečně je změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve vyjádřil k námitce možné podjatosti soudce soudu prvního stupně. Shledal, že tato námitka postrádá konkrétní vymezení skutečnosti, z níž by bylo možno usuzovat na podjatost soudce. Okolnost, že v jeho rozhodnutí je obsaženo totožné odůvodnění jako v rozsudku jiné soudkyně téhož soudu vyneseném v obdobné věci v krátké době po jeho vydání, není důvodem pro pochybnosti o nestrannosti soudce. Městský soud rovněž odmítl odvolací tvrzení, že by bylo na místě přerušení řízení a položení předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, zdůvodňované tím, že vytýkané pochybení vede k diskriminaci vodních dopravců v České republice oproti jiným odvětvím dopravy, neboť projednávaná věc dle názoru odvolacího soudu postrádá komunitární rozměr. Skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho právní posouzení věci odvolací soud označil za správné, uvedl, že se s nimi v zásadě ztotožňuje, a pro stručnost na ně odkázal, s výjimkou otázky případného promlčení žalovaného práva, neboť s ohledem na předestřenou problematiku je třeba rozhodnout o meritu věci, přičemž při závěru o neexistenci práva žalobkyně na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. zde není prostoru pro úvahu o běhu promlčecí doby. Za daných okolností je pak bez významu výtka žalobkyně týkající se nedostatečnosti provedeného dokazování, neboť není-li dán základ nároku, není třeba ani provádět další dokazování, zejména k výši škody. Odvolací soud dále zdůraznil, že žalobkyně nikterak nevymezila, jaké konkrétní úkony měl stát v přiměřené lhůtě činit a jaká rozhodnutí měl vydat, aby bylo možno posoudit, zda v tomto konkrétním případě se žalovaná skutečně dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. K nesprávnému úřednímu postupu může dojít především v souvislosti s činností vykonávanou v rámci pravomoci orgánů státu, dojde-li při ní k porušení pravidel předepsaných právními normami k jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. tedy může být především porušení konkrétní povinnosti. Není přitom na soudu, aby sám stanovil, jak si měl stát počínat, zda tak činil či nikoliv, a zda při této činnosti porušil pravidla daná právními normami. Pouhé tvrzení, že stát byl dlouhodobě nečinný při plnění povinnosti zajistit splavnost Labe, není postačující pro závěr o naplnění dikce § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Za těchto okolností by jen stěží bylo možno dovodit příčinnou souvislost mezi takto formulovaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Odvolací soud neopomněl zmínit, že žalobkyně začala podnikat za stávajícího stavu předmětné vodní cesty, s nímž byla obeznámena. Ušlého zisku, jehož náhrady se domáhá, by dle svých tvrzení dosáhla při podnikatelské činnosti, došlo-li by k zajištění splavnosti Labe dle jejího očekávání. Předpokladem vzniku škody ve výši ušlého zisku ovšem není pouhé zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, ale musí být prokázáno, že zásahem škodné události byly narušeny podmínky výdělečné činnosti tak, že byla zmařena možnost dosažení očekávaného zisku. V tomto případě tedy nelze dovodit, že by za pravidelného běhu okolností, bez zásahu škodné události, žalobkyně jí vyčísleného zisku dosáhla. K právní úpravě týkající se vnitrozemské vodní dopravy odvolací soud dodal, že dohoda AGN neukládá státům žádnou konkrétní povinnost ani konkrétní horizont pro její naplnění, ale je pouze určitým plánem, jak dosáhnout vytčeného cíle. Není přitom dohodou přímo aplikovatelnou, neboť v době její publikace ve