28 Cdo 2518/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2518/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2518/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2518.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991 Sb. § 4 odst. 3 předpisu č. 289/1995 Sb. § 4 odst. 4 předpisu č. 289/1995 Sb. § 4 odst. 2 předpisu č. 289/1995 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 1. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 640/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2518/2025-361 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) F. V., b) P. K., c) S. V., všech zastoupených JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalovaným: 1) Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 285/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. 26 Co 5/2024-339, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 8 C 285/2022-165, nahradil projev vůle žalovaného 1) uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „pozemek parc. č. XY“), který je ve vlastnictví České republiky, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I). Zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby soud nahradil projev vůle žalovaných uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku II specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok II). Dále žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalovanému 1) ve výši 516 Kč, žalované 2) ve výši 774 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Nymburce ve výši 4 020,92 Kč (výroky III, IV a V). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaných nahradit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náklady řízení státu ve výši 365,65 Kč (výrok VI). 2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti výrokům II, III, IV a V a žalovaných proti výrokům I a VI – v pořadí druhým – rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 26 Co 5/2024-339, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV a V potvrdil (výrok I) a žalobcům uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení, a to žalovanému 1) ve výši 600 Kč a žalované 2) ve výši 2 400 Kč (výroky II a III). 3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované 2) ve vztahu k žalobcům liknavým a svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Uvedly přitom, že pasivně legitimováni jsou oba žalovaní, neboť žalobci požadují k převodu lesní pozemky coby pozemky náhradní. Dále pak konstatovaly, že toliko pozemek parc. č. XY, vklíněný mezi pozemky jiných vlastníků než státu a nenavazující na komplex státních lesů, je vhodný k převodu na žalobce, neboť se jedná – na rozdíl od dalších žalobci vymezených pozemků jako pozemků náhradních – o odloučený lesní pozemek ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „lesní zákon“); možnost žádat vydání lesního pozemku přitom upravuje ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Jelikož hodnota pozemku parc. č. XY vybraného žalobci jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalovanému 1) jakožto osobě povinné dle ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné pro naplnění (jimi dále konkretizovaných) kritérií dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.). Namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nezjišťoval, jaké pozemky by byly vhodné k uspokojení restitučního nároku žalobců v situaci, kdy žalobou specifikované pozemky nejsou na žalobce převoditelné, žalobci na převodu pozemků označených v žalobě nelpí, avšak trvají na situování pozemků v oblasti mezi XY a XY. Za nedostatečnou v tomto směru považují výzvu odvolacího soudu k označení jiných náhradních pozemků. Současně upozorňují, že touto výzvou odvolací soud nedostál povinnosti poučit žalobce dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. v případě, že nedisponoval skutkovými zjištěními ohledně toho, jaké pozemky by bylo možno na žalobce převést namísto pozemků jimi požadovaných. Poukazují rovněž na jedinečný procesní charakter řízení o nahrazení projevu vůle s bezúplatným převodem pozemku a požadují, aby dovolací soud podal jeho explicitní charakteristiku, a to zejména s akcentem na uplatňování projednací zásady a principu kontradiktornosti, rozsah prováděného dokazování a ediční povinnost žalované 2) v tomto řízení, jakož i povahu a účel daného řízení. Dále mají za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena otázka vztahu restitučního řízení a koncentrace řízení. Domnívají se, že ustanovení § 205a o. s. ř. je třeba aplikovat bez ohledu na to, zda se navržený důkaz týká pozemků označených až v odvolacím řízení nebo pozemků vyjmenovaných již v žalobě. Nesouhlasí též s aplikací ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona na projednávanou věc a v této souvislosti předkládají jakožto doposud neřešenou otázku, zda lze restituční nárok oprávněných osob vypořádat vydáním komplexu státního lesa, jestliže výše nároku oprávněných osob přesahuje jeho hodnotu. Vydání komplexu státního lesa dle názoru žalobců umožňuje ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona, přičemž klíčovým kritériem pro možnost vydání lesních pozemků oprávněným osobám má být výhradně zbytnost dotčeného pozemku z hlediska potřeb státu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Přípustnost dovolání žalobců podle ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilá založit otázka procesního postupu odvolacího soudu při zjišťování okruhu pozemků potenciálně př