28 Cdo 2519/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2519/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2012 Spisová značka:28 Cdo 2519/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2519.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 36 odst. 5 předpisu č. 240/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2519/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Utopená s. r. o. – v likvidaci, se sídlem v Praze – Karlíně, Pobřežní 78/34, zastoupena likvidátorem JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou v Brně, Jakubská 1, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody ve výši 50.765.891,- Kč, s daní z přidané hodnoty a s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 164/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, č. j. 25 Co 448/2010-158, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :I. Předchozí průběh řízení Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 6. 2010, č. j. 12 C 164/2005-123, kterým byla žaloba zamítnuta; stalo se tak v obou jeho výrocích, pouze výrok I. rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím soudem (nikoli obsahově) změněn na formulaci o zamítnutí žaloby. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně z titulu náhrady škody domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 50.765.891,- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 19 % z této částky a s úrokem z prodlení 4 % ročně od 14. 8. 2002 do zaplacení. Tvrdila, že škoda jí byla způsobena v srpnu 2002 v důsledku povodně, vysokého stavu vody v řece V. Dne 6. 8. 2002 začaly v povodí řeky V. vydatné deště a v noci na 8. 8. 2002 došlo k prvnímu vzedmutí hladiny V. v P. Dne 12. 8. 2002 krizový štáb magistrátu hlavního města P. opakovaně ujišťoval obyvatelstvo, že hladina V. dosáhne maximálně padesátileté vody. Byl též zveřejněn seznam ulic ohrožených dvacetiletou vodou a ulice, ve které měla žalobkyně uskladněna své věci, v seznamu nebyla. Žalobkyně postupovala podle informací krizového štábu a prováděla opatření k ochraně svého majetku. Nakonec byla celá oblast evakuována a žalobkyně již neměla přístup do nemovitostí a věci tam musela ponechat. Stát podle žalobkyně nevytvořil potřebné podmínky pro ochranu majetku v případě živelné katastrofy; zejména nedostatečnou předpovědní službou. Soud prvního stupně uvedl, že není toho názoru, že by zjištěný skutkový stav zakládal odpovědnostní vztah státu k žalobkyni podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. V průběhu řízení nebylo zjištěno, že by došlo ze strany státu k nesprávnému úřednímu postupu, protože nedošlo k porušení žádné povinnosti a ve věci tedy absentuje příčinná souvislost mezi vznikem škody a případným (ne)konáním konkrétního subjektu. Soud též vyslovil nesouhlas s tím, že by případně nepřesná meteorologická předpověď či chybná manipulace s vodním dílem byla výkonem státní moci. Dodal, že ve věci nedošlo ani k porušení povinností státu podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), v příslušném znění. Náhrada škody podle § 36 tohoto zákona míří podle soudu na situace, kdy ke škodě dojde v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními. Skutečnost, že žalobkyně měla zboží uskladněno v zátopové oblasti K., která byla z důvodu nařízení evakuace uzavřena a proto žalobkyně neměla k věcem přístup, podle soudu nelze považovat za opatření ve smyslu krizového zákona. Z těchto důvodů žalobu žalobkyně zamítl. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil. Dodal, že v řízení nebylo zjištěno žádné pochybení státu a tedy ani žádný nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.; nelze dovodit ani nesplnění povinnosti předcházet škodám. Nadto se odvolací instance zabývala též povahou a činností Českého hydrometeorologického ústavu, který je příspěvkovou organizací, a Povodí Vltavy jako státního podniku a dovodila, že nejde o orgány nebo organizační složky státu či právnické osoby, kterým by byla zákonem svěřena státní správa v oblasti předcházení povodním a řešení krizových situací v souvislosti s povodněmi. II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Dovodila jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a za důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Otázky zásadního právního významu spatřovala v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily odpovědnost státu - stát odpovídá ze škodu vzniklou tím, že 1) nezajistil v dostatečné míře podmínky k tomu, aby krizové orgány byly řádně, úplně a včas informovány o průběhu a vývoji povodňové situace a 2) nevytvořil takový soubor zásad a pokynů ke snižování nepříznivých účinků povodní (manipulační řád vodního díla), aby bylo v případě povodní využito retenčních schopností přehrad k zabránění nebo zmírnění ničivých účinků povodní. V dovolání žalobkyně navrhla zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila prostřednictvím odborného útvaru ministerstva vnitra. Ztotožnila se v něm s právním posouzením věci soudy nižších instancí a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout. Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená likvidátorem (advokátkou), podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. III. Posouzení přípustnosti dovolání, uplatněný dovolací důvod Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud je toho názoru, že posuzovaná věc tak, jak je v příslušném rozsahu v dovolání předestřena, splňuje kritéria daná ustanoveními § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Na úrovni dovolacího soudu již sice byly podobné případy judikatorně řešeny v rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 3798/2007 a 25 Cdo 1649/2007 (Rc 10/2010), přesto však dovolatelka učinila předmětem dovolání otázky jdoucí nad rámec zákona č. 240/2000 Sb. Tyto otázky spočívají, jak již výše řečeno, v tvrzeném nezajištění podmínek ke korektní informovanosti veřejnosti (včetně žalobkyně) o povodňové situaci, a dále v tvrzených koncepčních nedostatcích aktivit státu ve vztahu k povodňovým situacím (využití retenčních schopností přehrad apod.). Takto nastavený skutkový rámec dovolání, se kterým se již musely podstatnou měrou vypořádat nižší instance, činí z napadeného rozsudku odvolacího soudu předmět zásadního právního významu. IV. Právní posouzení věci Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2010, konstatoval, že krizový zákon vymezuje působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků i práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením, a při jejich řešení (viz též § 1 zákona č. 240/2000 Sb.). Podle § 36 odst. 1 krizového zákona stát odpovídá za škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5 téhož zák