28 Cdo 2595/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2595/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 11. 2006 Spisová značka:28 Cdo 2595/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2595.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 173/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2595/2006 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy            JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně Tělocvičné jednoty S. P., zastoupené  advokátem, proti žalované Tělovýchovné jednotě D. P., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 76/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. dubna 2006, č. j. 23 Co 363/2005-513, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.039,- Kč, k rukám  advokáta. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalované vydat žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku nemovitosti uvedené ve výroku rozhodnutí. Odvolací soud je toho názoru, že žalobkyně požádala v souladu se zákonem č. 232/1991 Sb., o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 232/1991 Sb.“), a to písemností ze dne 15. června 1990, na kterou žalovaná reagovala svým podáním ze dne 3. října 1990. O řádném uplatnění výzvy také svědčí znění Dohody o navrácení majetkových práv ze dne 26. června 1991 (článek III.). Neztotožnil se s námitkou poukazující na nedostatek právní způsobilosti žalobkyně k datu realizace výzvy, neboť žalovaná nabyla právní subjektivity již dne 10. dubna 1990, a to registrací Městským národním výborem v P., odborem vnitřních věcí, v souladu s ustanovením § 2 odst. 2 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních ve znění pozdějších předpisů. Dne 22. května 1991 bylo žalobkyni toliko osvědčeno její členství v Č. o. S. Odvolací soud se také ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o povahu vydávaných nemovitostí, jelikož tyto nejsou samostatnými stavbami, byly kolaudovány jako přístavby provozně propojeného funkčního celku, nejsou jednoduše oddělitelné a jsou provozně spojené s budovou sokolovny (vydané žalobkyni Dohodou o navrácení majetkových práv ze dne 26. června 1991); poukázal také na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98. Za této situace tak vydávané nemovitosti (sportovní hala, sklad lodí a běžecký tunel), jakožto příslušenství věci hlavní, ač zřízené po 31. březnu 1948, podléhají režimu ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 173/1990 Sb.“). V dané věci odvolací soud nepovažoval za podstatné, zda byla Dohoda o navrácení majetkových práv ze dne       26. června 1991 uzavřena platně, neboť předmětem řízení bylo vydání jen příslušenství a nikoliv zkoumání platnosti Dohody o vydání věci. Nadto i v případě její neplatnosti byla sokolovna žalobkyní řádně vydržena. Žalovaná namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Je také toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), neboť odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zcela nekriticky převzal závěry znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem E. CZ, s.r.o. a znaleckého posudku vypracovaného Ing. R. co do povahy sporných nemovitostí jakožto příslušenství věci hlavní. Propojenost všech staveb spočívá toliko v existenci několika dveřních otvorů, což závěr o komunikační propojenosti předmětných staveb nikterak neodůvodňuje a stejně tak nelze hovořit o spojení staveb hospodářským účelem, neboť jednotlivé stavby dlouhodobě sloužily a slouží různým subjektům a provoz obou skupin těchto zařízení je zcela samostatný a nezávislý. Znalecký posudek uvedeného znaleckého ústavu byl vypracován nejenže nekvalifikovaně a bez odůvodnění svých závěrů, ale navíc řeší otázky právní, což mu nepřísluší. Žalovaná také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o existenci řádné výzvy týkající se navrácení majetkových práv, když tato nemá v provedených důkazech oporu. Dopis žalobkyně ze dne 15. června 1990 za takovou výzvu považován být nemůže, neboť nesplňuje zákonem předpokládané požadavky a navíc byl učiněn subjektem, který nebyl nadán právní subjektivitou, neboť žalobkyně vznikla až dne 22. května 1991 registrací u Ministerstva vnitra. Z Dohody o navrácení majetkových práv ze dne 26. června 1991 závěr o existenci řádné výzvy dovodit taktéž nelze a navíc je tato dohoda neplatná, neboť ji uzavřely osoby, které k tomu neměly žádné zmocnění. Žalovaná je také toho názoru, že soudy obou stupňů nesprávně vyřešily otázku pasivní věcné legitimace. Pokud byly sporné nemovitosti na žalovanou převedeny až 12. července 1991, pak je nemohla vydávat žalobkyni již 26. června 1991 a nemohla být adresátem zákonem předvídané výzvy k navrácení majetkových práv. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.       Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhla dovolání žalované jako nedůvodné zamítnout, popř. odmítnout, pokud bude shledána přípustnost dovolání toliko v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolatelkou uplatněná námitka vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241b odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) není v dovolání nijak konkretizována, a tedy uplatněný dovolací důvod považuje žalobkyně za nejasný a nesrozumitelný. Co do skutkového základu je rozhodnutí odvolacího soudu zcela správné, přičemž dovolatelka ve svém podání toliko opakuje námitky uplatňované před soudy obou stupňů. Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 10 C 76/92-249) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil (rozsudkem ze dne 6. března 2003, č. j. 24 Co 491/2002-288). V této souvislosti dovolací soud k námitce žalobkyně, podle které soud prvního stupně ve svých rozhodnutích nerozhodl „jinak“, uvádí, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je v daném případě splněna, neboť soud I. stupně v uvedeném rozhodnutí uložil žalované vydat toliko jednu třetinu sporných nemovitostí, oproti následujícímu rozhodnutí (rozsudek ze dne 9. června 2005, č. j. 10 C 76/92-468), kde již uložil žalované vydat sporné nemovitosti jakožto celek, vycházeje přitom z právního názoru obsaženého v rozhodnutí odvolacího soudu (viz č. l. 293-296 spisu). Jednotlivá práva a povinnosti účastníků tak nebyla v rozsudcích soudu prvního stupně posouzena shodně a soud prvního stupně proto ve svém následujícím rozhodnutí rozhodl „jinak“, jak je předpokládáno ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Dovolání není důvodné. Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Protože uvedené vady obsahově v dovolání namítány – vedle toliko formálního ohlášení dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. –  nebyly a ze spisu se nepodávají, předmětem dovolacího přezkumu