28 Cdo 2611/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2611/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2018 Spisová značka:28 Cdo 2611/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2611.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 odst. 1 obč. zák. § 451 odst. 2 obč. zák. § 1 odst. 1 předpisu č. 1/2007Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 9. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2611/2017-238 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, proti žalovanému Ústřednímu automotoklubu České republiky z. s., se sídlem v Praze-Krči, Na strži 1837/9, IČ 005 65 555, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení částky 8.487.785,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 364/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 20 Co 393/2016-186, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 20 Co 393/2016-186, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 8.487.785,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za bezdůvodné obohacení, které měl žalovaný získat na její úkor v období od 26. 7. 2011 do 30. 10. 2014 (dále jen „rozhodné období“) užíváním pozemků parc. č., č. a části pozemku parc. č. o výměře 7.697 m2, všech v katastrálním území H., obec Praha (dále jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“), v jejím vlastnictví bez právního důvodu (jelikož jejich užívání žalovaným není nijak upraveno), a aniž za toto užívání cokoliv zaplatil, ačkoliv k tomu byl vyzván. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Procesní obranu založil především na tvrzení, že předmětné pozemky neužívá bez právního důvodu, neboť s účinností od 1. 1. 2003 mu k nim vzniklo ex lege vlastnické právo podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 290/2002 Sb.“), když splnil obě podmínky v tomto ustanovení stanovené - je občanským sdružením a v rozhodné době působil v oblasti tělovýchovy a (motoristického) sportu. I pokud by se vlastníkem předmětných pozemků nestal, byl subjektem oprávněným z bezplatné výpůjčky podle zákona č. 1/2007 Sb., kterým se upravují některé užívací vztahy k majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 1/2007 Sb.“), a to až do 1. 1. 2015. V této souvislosti uvedl, že pozemky byly hospodářskou smlouvou uzavřenou dne 3. 12. 1985 odevzdány do trvalého užívání organizace Autoškola Svazarmu za účelem provozování dopravního hřiště, které také bylo vybudováno a řádně zkolaudováno, že veškerý majetek a práva zaniklé organizace Svazarmu pak přešly na Sdružení technických sportů a činností ČR, jehož součástí byl od jeho vzniku i žalovaný, že v rámci delimitace Sdružení technických sportů a činností ČR přešla veškerá práva na žalovaného, jenž rovněž na základě darovací smlouvy uzavřené dne 1. 3. 1996 nabyl vlastnické právo k provozní budově č. e. 12 stojící na pozemku parc. č.. Od roku 1996 tak vykonává držbu pozemků, staveb a dalších zařízení, přičemž až do roku 2011 byl v dobré víře, že mu svědčí právo trvalého užívání a posléze právo výpůjčky, když žalobkyně s ním jako nositelem tohoto práva zpočátku jednala. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 21 C 364/2013-145, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.487.785,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 3.659.885,- Kč od 27. 6. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.827.900,- Kč od 23. 12. 2014 do zaplacení, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3.300,- Kč a České republice - na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 - soudní poplatek ve výši 424.390,- Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem předmětných pozemků, že žalovaný tyto pozemky v žalovaném období užíval, popřípadě umožnil jejich užívání třetím osobám, že byly oploceny pod uzamčením, že původní pozemek parc. č. o výměře 17.943 m2 byl na základě hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání uzavřené dne 3. 12. 1985 předán do trvalého užívání organizaci Autoškoly Svazarmu za účelem provozování dětského dopravního hřiště, že jeho užívání bylo povoleno na základě kolaudačního rozhodnutí ze dne 22. 5. 1985, včetně objektu č. e. 12 postaveného na nynějším pozemku parc. č., jehož vlastníkem je žalovaný, a to včetně venkovních úprav a tří plechových garáží. Dále soud zjistil, že žalovaný vznikl jako občanské sdružení působící v oblasti automobilového a motocyklového sportu a nemotorových sportů, že není právním nástupcem Svazarmu, že dopisem ze dne 16. 12. 2002 požádal o převod pozemků parc. č. o výměře 16.844 m2, parc. č. o výměře 384 m2 a parc. č. o výměře 697 m2 do vlastnictví s tím, že je dosud užívá z titulu výpůjčky ve smyslu § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), že dopisem ze dne 10. 12. 2009 mu žalobkyně sdělila, že předmětné pozemky jsou v zákonné výpůjčce ÚAMK o. s. ve smyslu zákona č. 1/2007 Sb., která vznikla dle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. v platném znění změnou práva trvalého užívání založeného hospodářskou smlouvou ze dne 3. 12. 1985, a z tohoto důvodu žalovaného vyzvala k odstranění stávajícího nežádoucího stavu spočívajícího v přerostlé zeleni. Pokud pak žalovaný tvrdil, že na něj přešlo vlastnické právo k pozemkům podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb., bylo soudem zjištěno, že pozemky nebyly využívány ke sportovní ani k dopravně-výchovné činnosti, ale komerčně pro provoz autoškoly. Výše obvyklého nájemného za užívání pozemků k činnosti komerční povahy činila podle závěrů znaleckých posudků znalců Ing. Václava Zvěřiny a Jitky Zubálové v období roku 2011 částku 22,50 Kč za 1 m2 měsíčně a v letech 2012 až 2014 částku 25,- Kč za 1 m2 měsíčně. Právní vztah mezi účastníky soud posoudil - s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) - podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žalovanému v rozhodném období nesvědčil žádný právní titul k užívání předmětných pozemků. Dovodil, že právo trvalého užívání, které bylo zřízeno organizaci Autoškola Svazarmu, jakožto právo obligačního charakteru, nepřecházelo na právní nástupce (kterým ovšem žalovaný stejně není), jelikož vždy muselo dojít ke zrušení tohoto práva a k jeho následnému zřízení pro nového uživatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, a ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008). Ve prospěch žalovaného se proto právo trvalého užívání nemohlo transformovat ve výpůjčku podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., neboť k 1. 1. 2001 nositelem tohoto práva nebyl, a nemohly být tudíž naplněny ani předpoklady pro přechod vlastnického práva k pozemkům na žalovaného podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. Jestliže tedy žalovaný pozemky užíval bez právního důvodu a za jejich užívání v rozhodném období ničeho neplatil, pak se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a to ve výši náhrady odpovídající obvyklé ceně nájemného z pozemků užívaných pro shodný či obdobný účel. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 20 Co 393/2016-186, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že žalovaný - i při vědomí obligační povahy práva trvalého užívání (§ 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991) a způsobu jeho kons