28 Cdo 2635/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2635/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2023 Spisová značka:28 Cdo 2635/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2635.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 428/2012 Sb. § 15 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 644/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2635/2023-106 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Náboženská společnost Svědkové Jehovovi, identifikační číslo osoby: 601 63 291, se sídlem v Praze 5, Armády 1306/2b, zastoupená JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo kultury, identifikační číslo osoby: 000 23 671, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, o zaplacení částky 10 950 074 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 289/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 13 Co 69/2023-88, t a k t o : I. V rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2022, č. j. 23 C 289/2021-55, v bodu II. výroku, jakož i proti druhému výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 13 Co 69/2023-88, se dovolání odmítá. II. V rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 13 Co 69/2023-88, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2022, č. j. 23 C 289/2021-55, v bodu I. výroku, se dovolání zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : 1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 10 950 074 Kč jako peněžité náhrady za nemovitosti, jež jí nebyly vydány (navráceny) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ nebo jen „zákon“), když současně není ani příjemcem finanční náhrady poskytované vyjmenovaným církvím podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále i jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2022, č. j. 23 C 289/2021-55, žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 10 950 074 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně coby registrovaná náboženská společnost požadovala po státu navrácení souboru jí dříve vlastněných nemovitostí (pozemek parc. č. st. 1605 s domem č. p. 684 a zahradou parc. č. 1606 v katastrálním území Suchdol), jež pozbyla po 25. 2. 1948. Po přijetí zákona č. 428/2012 Sb. uplatnila právo u soudu, žalobou z 11. 3. 2013, jež byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 10. 2019, č. j. 9 C 9/2013-98, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, č. j. 72 Co 5/2019-118; dovolání proti němu podané Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. 28 Cdo 2524/2019-132, odmítl. [Podle v tomto řízení soudy učiněných závěrů nelze požadavku žalobkyně na naturální restituci vyhovět, neboť nemovitosti nejsou vlastnictvím státu, jelikož již před přijetím zákona č. 428/2012 Sb. přešly do vlastnictví obce podle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Následně žalobkyně vznesla vůči žalované požadavek na poskytnutí náhrady v penězích, ten žalovaná odmítá. 4. Co do právního posouzení věci soud prvního stupně uzavřel, že uplatněné právo na finanční náhradu by nebylo možno žalobkyni přiznat ani tehdy, pokud by jí příslušelo, neboť by se promlčelo uplynutím (subjektivní) tříleté promlčecí lhůty podle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), který je v poměru k zákonu č. 428/2012 Sb. předpisem obecným, subsidiárně použitelným. Měla-li žalobkyně za to, že jí finanční náhrada přísluší, mohla své právo uplatnit u soudu již 1. 1. 2013, kdy zákon č. 428/2012 Sb. vstoupil v účinnost; nejpozději pak znalost o rozhodných okolnostech pro uplatnění práva, jež je určující i pro počátek promlčecí lhůty podle § 619 o. z., mohla zjistit 18. 12. 2015 (kdy jí bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 12. 2015, č. j. 9 C 9/2013-41, jímž v daném řízení nebyla připuštěna změna žaloby), přičemž žalobu u soudu v této věci (v níž se žalovaná mimo jiné bránila i námitkou promlčení) podala až 24. 8. 2021. Současně soud konstatoval, že podmínkou finančního vyrovnání s církevními právnickými osobami podle zákona č. 428/2012 Sb. bylo (jednak) zahrnutí toho kterého subjektu ve výčtu § 15 zákona č. 428/2012 Sb. a (dále) uzavření smlouvy se státem podle § 16 téhož zákona. Tyto podmínky žalobkyně nenaplňuje a finanční náhrada podle aplikovaného předpisu jí tak nepřísluší. 5. K odvolání žalobkyně Městský soudu v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění i jeho právní posouzení. Navzdory dílčím, spíše jen formulačním nedostatkům neshledal odvoláním napadené rozhodnutí vadným a nepřezkoumatelným. Uvedl, že v případech, kdy již ze žaloby nebo ze skutkových zjištění učiněných v řízení vyplývá, že nárok uplatněný (skutkově vymezený) v žalobě, pokud by i existoval, byl by již promlčen (jak tomu bylo dle nalézacích soudů v posuzované věci), nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat a žalobu musí zamítnout. Žalovanou vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Vedle toho – k posouzení věci samé, domáhá-li se žalobkyně v režimu zákona č. 428/2012 Sb. finanční náhrady za nemovitosti, jež jí nebylo možné vydat – odvolací soud zopakoval, že příjemci finanční náhrady mohou být pouze ty registrované církve a náboženské společnosti, které jsou uvedeny v taxativním výčtu § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. a že uvedený restituční předpis vůči oprávněným osobám v případě nemožnosti naturální restituce nekonstituuje žádné subsidiární náhradní plnění, a to ani ve formě finanční kompenzace, jíž se zde žalobkyně domáhá. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně „v celém jeho rozsahu“, podala žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za nesprávný a vnitřně rozporný považuje závěr obou soudů o tom, že žalobou uplatněný nárok na finanční kompenzaci nemá oporu v žádném právním předpisu (je neexistující) a zároveň je promlčený. V návaznosti na tuto argumentaci artikuluje otázku, zda i v případě, že zákon č. 428/2012 Sb. neupravuje promlčecí lhůtu, může ji „soud stanovit sám“. Otevírá otázku interpretace obsahu legitimního očekávání církví a náboženských společností ve vztahu k zákonu č. 428/2012 Sb. Kritéria podle § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 428/2012 Sb. upravujícího finanční náhradu v rámci majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi považuje dovolatelka za diskriminační, v rozporu s principy spravedlnosti, přičemž výklad tohoto ustanovení učiněný soudy nekonvenuje závěrům rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Odkazuje i na odůvodnění soudních rozhodnutí vydaných v předchozím řízení ve věci naturální restituce, zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 28 Cdo 2524/2019-132, z nějž lze podle jejího mínění dovodit, že soud „uznal možnost požádat o finanční kompenzaci“. Vytýká i množství chyb v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, který dle jejího názoru nevyhovuje požadavkům stanoveným § 157 odst. 2 občanského soudního řádu a je nepřezkoumatelný, pročež již pro tyto vady měl být zrušen. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejenom dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a „žalobě vyhověl“. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zopakovala argumentaci uplatňovanou v