28 Cdo 265/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 265/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 2. 2008 Spisová značka:28 Cdo 265/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.265.2008.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 265/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu        JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce Č. s. ch., Z. o. C., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně, pod sp. zn. 13 C 105/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 28 Co 576/2007 – 65, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž ten  rozhodl ve věci samé tak, že určil žalobce za vlastníka pozemku st. p. č. 89 o výměře 932 m2 v katastrálním území a obci C. Změnil pouze výrok týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Hospodářskou smlouvou č. 9619/88 ze dne 9. 12. 1988 převedlo úplatně Středočeské ředitelství spojů P. na žalobce vlastnictví k objektu bydlení čp. 20 se st. p. č. 89, a to ke dni 1. 11. 1988. Hospodářskou smlouvou č. 7066/89 ze dne 19. 1. 1989 byly do trvalého užívání žalobce od 1. 2. 1989 převedeny pozemky st. p. č. 89, p. č. 50 a p. č. 1249 v katastrálním území C. s poznámkou, že pozemky již užívá. V katastru nemovitostí je žalobce na základě hospodářské smlouvy č. 9619/88 zapsán jako vlastník domu čp. 20 v obci a k. ú. C. s tím, že žalobci svědčí k pozemku právo trvalého užívání. Žádostmi ze dne 9. 1. 2001 a 28. 2. 2001 požádal žalobce Okresní úřad v K. o převod pozemku z práva trvalého užívání do vlastnictví podle § 879c odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Na požadovaném určení byl na straně žalobce shledán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Podle § 69 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 1988, bylo možno převést vlastnictví k věcem, které byly národním majetkem, jen pokud to připouštěly prováděcí právní předpisy. Podle § 14 odst. 1 věty prvé vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění platném a účinném do 30. 4. 1990, se převody vlastnictví národního majetku na jiné socialistické organizace než státní uskutečňovaly na základě hospodářských smluv. Ustanovení § 14 odst. 8 citované vyhlášky pak stanovilo, ve kterých případech mohlo být převedeno vlastnické právo k pozemkům, s výjimkou zemědělské půdy a lesnických pozemků. Ani o jeden z takových případů v projednávané věci nešlo. Uvedený převod vlastnického práva na žalobce tak byl v rozporu s právními předpisy, a byl proto neplatný dle § 24 odst. 1 věty prvé a odst. 3 hospodářského zákoníku, ve znění platném a účinném do 30. 6. 1988. Žalobce tak nemohl na základě takového neplatného právního úkonu nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku. Avšak Okresní národní výbor v K. předal žalobci, na základě výše uvedené hospodářské smlouvy č. 7066/98 ze dne 19. 1. 1989, předmětný pozemek počínaje dnem 1. 2. 1989 do trvalého užívání podle § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku. Dopisy ze dne 9. 1. 2001 a 28. 2. 2001 požádal žalobce tehdejší Okresní úřad v K. o změnu práva trvalého užívání k předmětnému pozemku na právo vlastnické, a to dle § 879c odst. 1 a 4 o. z, jenž byl doplněn  zákonem č. 103/2000 Sb. Všechny podmínky pro uvedenou změnu žalobce splnil a mohl tedy legitimně očekávat, že se uplynutím jednoho roku od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. ke dni 1. 7. 2001, stane vlastníkem předmětného pozemku. Částí druhou zákona č. 229/2001 Sb. byl s účinností od 30. 6. 2001, tedy den před 1. 7. 2001, kdy měl žalobce nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku, § 879c o. z. zrušen. Avšak Ústavní soud svým nálezem č. 278/2004 Sb. část druhou zákona č. 229/2001 Sb. ke dni 31. 12. 2004 zrušil. Uvedl, že tímto zrušením dochází k „rehabilitaci“  § 879c o. z. a obnoví se stav tímto ustanovením založený. Lze tedy uzavřít, že se právo trvalého užívání předmětného pozemku žalobce změnilo na právo vlastnické, a proto bylo namístě žalobě vyhovět. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, přičemž jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu má charakter zásadního právního významu, jenž spatřuje v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. března 2004, č. 278/2004 Sb. na existující ustanovení § 879c až § 879e o. z. Za zásadně právně významnou považuje i otázku dopadu uvedených ustanovení do právních poměrů žalobce či jejich vztah k části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla. Rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru žalované spočívá na nesprávném právním posouzení věci a zakládá tak důvodnost dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná nesouhlasí s možností „obživnutí“ již jednou platně zrušených ustanovení na základě nálezu Ústavního soudu, aniž by tak byla založena funkce Ústavního soudu jakožto pozitivního zákonodárce, přičemž odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, publikovaný pod č. 95/2002 Sb. Jistou souvislost lze spatřovat i v situaci vzniknuvší po vydání nálezu Ústavního soudu č. 8/1995 Sb., jímž se mělo obnovit původně zrušené ustanovení § 324 trestního řádu, avšak není jisté, že k tomu opravdu došlo, neboť s účinností od 1. září 1995 Parlament přijal zákon č. 152/1995 Sb., kterým v rámci novely trestního řádu pod bodem 37 zařadil do trestního řádu kompletní § 324 včetně nadpisu, ačkoliv změna oproti původní podobě § 324 zrušené zákonem č. 292/1993 Sb. a údajně „oživené“ s účinností od 6. února 1995 představovala pouze dílčí část textu odstvce 1 tohoto ustanovení. Kdyby tedy zákonodárce měl toto původní ustanovení za „oživené“, a tedy za součást trestního řádu v době jeho následné novelizace, zřejmě by s využitím běžné legislativní techniky nahradil v „oživeném“ ustanovení pouze příslušnou část textu. Není proto důvod předpokládat při derogaci derogačních ustanovení Ústavním soudem jiné dopady než zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb. Protože tedy výše uvedeným nálezem Ústavního soudu nemohlo dojít k oživení ustanovení § 879c a násl. o. z., žalobce se nestal vlastníkem předmětného pozemku. I kdyby však byly takové důsledky nálezů Ústavního soudu akceptovány, byly by právní účinky těchto „oživených“ ustanovení nulové, neboť ke dni 30. 6. 2001 zanikl zcela institut trvalého užívání, přičemž stanovený den pro přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické (tj. den 1. 7. 2001) nenávratně minul a oživená ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tedy žalobce neměl pozemky v trvalém užívání. V další části dovolání žalovaná polemizuje z uvedeným nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a s důvody, které Ústavní soud vedly ke zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V případě podané žaloby není dán na straně žalobce naléhavý právní zájem, neboť žalobce se mohl stát vlastníkem předmětných pozemků uzavřením smlouvy podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Zásadně nepřípustným se jeví závěr, že k „oživení“ předmětných ustanovení občanského zákoníku došlo zpětně ke dni 30. 6. 2001, neboť by to ve svém důsledku vedlo k nepřípustné retroaktivitě. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalobce s tím, že rozhodnutí soudu odvolacího pokládá za správné a argumenty dovolatelky za nedůvodné. Žalobce prokázal v soudním řízení splnění podmínek ve smyslu § 879c odst. 1 a 4 o. z. v platném znění, a z toho důvodu došlo ve vztahu k předmětnému pozemku ke změně práva trvalého užívání na právo vlastnické v jeho prospěch. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl a přiznal žalobci náklady dovo