28 Cdo 2677/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2677/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 3. 2026 Spisová značka:28 Cdo 2677/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2677.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Omezení vlastnictví (náhrada) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 59a předpisu č. 254/2001 Sb. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 976/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2677/2025-1006 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 177.110 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 386/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2025, č. j. 15 Co 236/2022-962, ve znění opravného usnesení ze dne 9. července 2025, č. j. 15 Co 236/2022-967, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.490,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 4 C 386/2016-754, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2022, č. j. 4 C 386/2016-760, uložil žalovanému zaplatit žalobci 177.096 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do požadavku na zaplacení 160.901 Kč se specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III–V). Žalobce se vůči žalovanému domáhal vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 337.997 Kč s příslušenstvím, neboť hlavní město mělo užívat pozemky parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, obci XY, v jeho vlastnictví. Na řečených pozemcích je totiž umístěno vodohospodářské dílo (retenční nádrž XY), přičemž pozemek parc. č. XY je také silničním pomocným pozemkem komunikace zařazené do kategorie místní komunikace III. třídy, oboje ve vlastnictví žalovaného. Soud prvého stupně posoudil nároky vznesené žalobou zčásti jako nároky z bezdůvodného obohacení dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zčásti pak s odkazem na úpravu provedenou zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále též jen „vodní zákon“), a jeho doplněním čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Náhradu za bezdůvodné obohacení přiznal žalobci pouze za pozemek parc. č. XY a polovinu pozemku parc. č. XY nepokrytou vodní nádrží, a to ve výši 120 Kč/m2/rok, za období 1. 1. 2014 – 30. 9. 2016, celkem 177.096 Kč. U pozemku parc. č. XY a poloviny pozemku parc. č. XY (pokrytých vodní nádrží) poukázal na právní úpravu § 59a vodního zákona a zákona č. 303/2013 Sb. se závěrem, že je žalované město neužívá bez právního důvodu, ale na základě zákonem zřízeného věcného břemene, za něž vlastníku náleží jednorázová náhrada. Žalobě proto vyhověl jen částečně. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 15 Co 236/2022-792, k odvolání žalobce i žalovaného rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, ve výroku II je potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudy obou stupňů (výrok II) i o náhradě nákladů řízení státu (výrok III). Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že se na všech dotčených pozemcích nachází vodní dílo, resp. jeho součást. Speciální právní úpravě vodního zákona tedy nepodléhá pouze ta část pozemků, která je pod vodní hladinou, neboť vodním dílem nelze rozumět pouze vodou zalitý pozemek; aby vodní dílo mohlo plnit svůj účel, jsou jeho součástí zejména hráze, které je ohraničují a umožňují naplnění retenční role nádrže. Nezměnil-li ovšem žalobce žalobu tak, aby namísto vydání bezdůvodného obohacení žádal určení jednorázové kompenzace podle § 59a vodního zákona, musela být žaloba zamítnuta. 3. Nejvyšší soud následně toto rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 28 Cdo 269/2023-831, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neztotožňuje se s jeho názorem o nutnosti změny žaloby, zdůrazňuje, že požadavek na vydání bezdůvodného obohacení stejně jako nárok na náhradu podle § 59a vodního zákona se zpravidla odvíjejí od totožné „životní události“, přičemž rozdíl mezi nimi je nutné vnímat převážně v rovině právní kvalifikace, jež náleží soudu. 4. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 15 Co 236/2022-866, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 160.901 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky III a IV). V návaznosti na shora zmíněné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud předmětný nárok žalobce posoudil dle § 59a vodního zákona. Ohledně výše náhrady vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, a zejména z toho, že vodní zákon v rozhodném ustanovení jednorázový způsob náhrady neupravuje. Přiznal proto žalobci požadovanou náhradu za omezení vlastnického práva k předmětným pozemkům za rozhodné období, a to ve výši obvyklého (regulovaného) nájemného za užívání pozemků k danému účelu, jehož výši zjistil ze znaleckého posudku. 5. K dovolání žalovaného ovšem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2024, č. j. 28 Cdo 1933/2024-901, zmíněné rozhodnutí městského soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že se dostatečně nezabýval charakterem náhrady podle § 59a vodního zákona a že se při stanovení její výše odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Připomněl závěry Ústavního soudu vyslovené v odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 362/22 relativizující (nikoliv vylučující) jednorázový charakter náhrady podle § 59a vodního zákona v rozhodném znění a kladoucí důraz na individuální posouzení každého případu. Rozhodnutí odvolacího soudu omezující se v naznačeném směru toliko na citaci řečeného nálezu a rezignující na náležité odůvodnění poskytnuté formy náhrady označil za neúplné, a tudíž nesprávné. K samotné výši náhrady připomněl, že určení přiměřené kompenzace za omezení vlastnického práva je otázkou právní, jejíž řešení přísluší pouze soudu. Pakliže odvolací soud přenechal určení náhrady v podstatě bezvýhradně znalci, jenž ve svém posudku stanovil obvyklou výši nájemného, aniž by věc hodnotil z pohledu všech relevantních kritérií (jmenuje výslovně intenzitu omezení vlastnického práva žalobce), nemůže jeho rozhodnutí obstát jako věcně správné. 6. Městský soud následně rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 15 Co 236/2022-962, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 7. 2025, č. j. 15 Co 236/2022-967, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 16.209 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok I), potvrdil je rovněž ve výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) i státu (výrok IV). Odvolací soud opětovně přezkoumal napadené rozhodnutí a zopakoval důkaz znaleckým posudkem znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s.r.o., respektive jeho doplňkem (dále též jen „posudek ESA“), stanovícím obvyklé nájemné u dotčených nemovitých věcí metodou simulovaného nájemného, vycházeje z určení kupní ceny jednotlivých pozemků dle četných kupních smluv srovnatelných pozemků na území hlavního města Prahy. Na jeho podkladě přistoupil ke stanovení náhrady za omezení vlastnického práva žalobce, přičemž jeho závěry s ohledem na okolnosti řešené kauzy korigoval tak, že výši obvyklého nájemného kapitalizoval na dobu 5 let a výslednou částku ponížil o 50 %, zohledňuje přitom především skutečnosti, za nichž byly pozemky žalobcem získány, i jeho počáteční vědomost o absolutním omezení výkonu vlastnického práva pro existenci vodního díla (včetně příslušenství) na nich. Za odpovídající okolnostem projednávané věci pak považoval určení jednorázové náhrady, již popsaným způsobem vyčíslil na 160.888 Kč. 7. Posledně uvedené rozhodnutí v jeho zamítavé části (výslovně v měnící části výroku I a ve výroku II) napadá dovoláním žalobce, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 9