28 Cdo 2705/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2705/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 2. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2705/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2705.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Koncentrace řízení Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 118b o. s. ř. § 241a odst. 6 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2705/2024-174 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, Opletalova 29/8, proti žalovaným 1. M. P., zastoupenému Mgr. Janou Juřičkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, a 2. M. P., zastoupenému opatrovníkem obcí Osoblaha, IČ 002 96 279, se sídlem v Osoblaze, Na Náměstí 106, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 C 345/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2024, č. j. 15 Co 26/2024-158, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 18 C 345/2022-114, určil, že žalovaný 2 je vlastníkem pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, obec XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). Usnesením ze dne 25. 10. 2023, č. j. 18 C 345/2022-122, jej doplnil o výrok o náhradě nákladů státu. Vyhověl tak žalobě, jíž žalobkyně, matka prvního žalovaného a manželka druhého žalovaného, napadla darovací smlouvu uzavřenou mezi žalovanými o předmětné nemovitosti. Okresní soud vyšel ze skutkových zjištění založených na podrobném dokazování, podle nichž žalovaný 2 nabyl za trvání manželství do výlučného vlastnictví řečený pozemek, jehož součástí je dům, ve kterém účastníci společně bydleli a žili do roku 2015, žalovaný 1 v něm žije dodnes. Nejpozději v roce 2016 zanikla společná domácnost účastníků, přičemž k zániku SJM žalobkyně a žalovaného 2 ani jeho vypořádání dosud nedošlo. Dne 28. 7. 2020 uzavřeli žalovaní darovací smlouvu, jíž žalovaný 2 převedl vlastnické právo k předmětné nemovitosti na svého syna – žalovaného 1. Žalovaný 2 trpí duševní poruchou nikoliv přechodného charakteru, jež se projevovala i v období uzavření darovací smlouvy, a jeho stav nenaplňoval podmínky nutné k takovému právnímu jednání. Ve svéprávnosti byl žalovaný 2 omezen 30. 3. 2022. Okresní soud dovodil, že byť nebyla žalobkyně účastnicí zmíněné darovací smlouvy, je k žalobě, kterou rozporuje její platnost a domáhá se určení vlastnického práva žalovaného 2 k dotčené nemovitosti, aktivně věcně legitimována, neboť vyhovění žalobě by mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení. Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení nalezl v souvislosti s jejími majetkovými právy coby manželky žalovaného 2, s nímž stále sdílí společné jmění manželů v původním zákonném rozsahu. Má-li zájem na jeho vypořádání, v rámci něhož chce vyřešit investice do výlučného majetku svého manžela (sporného pozemku s domem) ze společných prostředků, může se její majetkové právo stát nejistým v situaci, nebude-li předmětnou nemovitost již manžel vlastnit. Při posuzování samotné důvodnosti žaloby shledal okresní soud inkriminovanou darovací smlouvu uzavřenou mezi žalovanými absolutně neplatnou ve smyslu § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), pro duševní poruchu žalovaného 2. Vzhledem k tomu žalobě vyhověl a určil, že vlastníkem identifikovaného pozemku se stavbou je žalovaný 2. 2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 15 Co 26/2024-158, k odvoláním žalovaného 1 a žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II, III, V a VI) i státu (výrok IV). Stran právního posouzení odvolací soud nepřisvědčil závěru okresního soudu o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Primárně z důvodu, že žalobkyně konkrétní tvrzení o spojitosti svého naléhavého právního zájmu s budoucím vypořádáním SJM uplatnila až při jednání u okresního soudu dne 14. 9. 2023, tedy až po koncentraci řízení, jež ve smyslu § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nastala skončením prvního jednání ve věci u okresního soudu, tj. dne 3. 5. 2023. Ve smyslu § 118b odst. 1, věty třetí, o. s. ř. tedy nelze k dotčeným tvrzením přihlížet, stejně jako k jakýmkoliv dalším prohlášením vzneseným v odvolacím řízení, neboť toto je ovládáno systémem neúplné apelace (§ 119a odst. 1 ve spojení s § 205a o. s. ř.). Již proto, ztotožňuje se s náhledem okresního soudu, že naléhavý právní zájem žalobkyně není z jiného důvodu dán, považoval za nezbytné žalobu zamítnout. K řečenému dodal, že ani skutečnost, že žalovaný 2 přestal být vlastníkem předmětné nemovitosti, nemůže ovlivnit potenciální vypořádání SJM a eventuální nároky žalobkyně vůči žalovanému 2 spočívající v provedených investicích do jeho výlučného majetku ze společných prostředků, pročež by ani při věcném přezkumu nastíněné úvahy okresního soudu nebylo možné naléhavý právní zájem žalobkyně shledat. Z předeslaných důvodů přistoupil odvolací soud ke změně napadeného rozhodnutí a zamítnutí žaloby, přičemž zároveň originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. 3. Proti rozsudku krajského soudu podala dovolání žalobkyně, odkazujíc na § 237 o. s. ř. a vytýkajíc odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky jejího naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva žalovaného 2 k předmětnému pozemku. Má za to, že dovodit naléhavý právní zájem na požadovaném určení lze již ze samotné existence manželství, neboť manželé mají vzájemná práva a povinnosti, jak stanoví § 655 o. z. Poukazuje na to, že napadenou smlouvou byla poškozena rovněž práva samotného žalovaného 2, jež jako manželka chrání, byť by o ně primárně měl pečovat jeho opatrovník. Svou argumentaci opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3337/2006, majíc je za analogické nyní projednávanému případu. Závěrem navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. 4. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností a přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalobkyně ovšem přípustným shledat nelze. 9. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno primárně na závěru, že žalobkyně skutečnosti, ze kterých dovozuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení (tedy nezbytnost určení vlastnického práva žalovaného 2 k předmětné nemovitosti pro potenciální vypořádání SJM), uplatnila až po koncentraci řízení (§ 118b o. s. ř.), a proto k nim ani k jejím dalším eventuálním tvrzením v odvolacím řízení (srov. § 119a odst. 1 ve spojení s § 205a o. s. ř.) nemůže být přihlíženo. Úvahu o věcném přezkumu naléhavého právního zájmu žalobkyně vyslovil odvolací soud toliko nad rámec tohoto úsudku. V aktuálním případě pak ovšem nelze pomíjet, že dovolatelka svými námitkami proti shora uvedenému stěžejnímu důvodu zamítnutí žaloby nikterak nemíří a nastíněné závěry odvolacího soudu nerozporuje, přičemž dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem artikulovaných důvodů napadené rozhodnutí prověřovat nemůže (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř. a např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 788/2024). Sama dovolatelka přitom předkládá jen argumenty stran svého naléhavého právního zájmu na žádaném určení. 10. V této části dovolání obsahující věcnou argumentaci