28 Cdo 2709/2011 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2709/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1) Dipl. Ing. J. C. – M., zastoupeného Mgr.Liborem Kaslem LL.M., advokátem, 110 00 Praha 1, Palackého 740/1, a 2) K. C. – M., zastoupené JUDr. Pavlem Vigárem, advokátem, 130 00 Praha 3, Sudoměřská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Co 996/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 147/92 (žalobců: 1. Dipl. Ing. J. C. – M., zastoupeného Mgr.Liborem Kaslem, LL.M., advokátem, 110 00 Praha 1, Palackého 740/1, a 2) K. C. – M., zastoupené JUDr. Pavlem Vigárem, advokátem, 130 00 Praha 3, Sudoměřská 6, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, Praha 1 – Malá Strana, Valdštejnské náměstí č. 3, zastoupenému JUDr. Milošem Hoškem, advokátem, 160 00 Praha 6, Kladenská 1878/5, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, za účasti vedlejšího účastníka řízení (na straně žalovaného) Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rabínovo nábřeží č. 42), takto: I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 22. 4. 2009, č. j. 5C 147/92-1337. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovanému Národnímu památkovému ústavu uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí (vyjmenovaných v příloze o 86 stranách) tohoto rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci Dipl. Ing. J. C. – M. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Pardubicích na náhradu placených nákladů tohoto řízení 1.542,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni K. C. – M. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Pardubicích na úhradu placených nákladů tohoto řízení 1.542,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Národnímu památkovému ústavu bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Pardubicích 1.550,33 Kč na úhradu placených nákladů tohoto řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Nebylo však státu přiznáno právo na úhradu částky 742,- Kč zaplacených na náklady tohoto řízení. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 396/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 22. 4. 2009, č. j. 5 C 147/92-1337, potvrzen. žalobcům bylo uloženo zaplatit (každý z nich jednou polovinou) žalovanému na náhradu nákladů řízení odvolacího 15.525,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, neshledal odvolání žalobců důvodnými a přistoupil k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci byl již vydán částečný rozsudek, potvrzený i rozsudkem odvolacího soudu (z 18. 10. 2007, sp. zn. 18 Co 148/2007 Krajského soudu v Hradci Králové), který obstál i při jeho posuzování rozsudkem Nejvyššího soudu z 11. 2. 2009, 28 Cdo 5328/2008) i nálezem Ústavního soudu ČR z 11. 8. 2010, I.ÚS 1211/09, takže je třeba závěry těchto rozhodnutí vztahovat i na další rozhodování v této právní věci, v níž jde o stejný předmět sporu, ale pouze o jiné věci ze zámku v Opočně. Odvolací soud konstatoval, že žalobu v této právní věci, týkající se movitých věcí (inventáře) na zámku Opočno, podali 31. 3. 1992 původně J. C. – M. a K. – M.; původní žalobce J. C. – M. v průběhu řízení dne 2. 12. 1998 zemřel a jeho právním nástupcem se stal Ing. J. C. – M. Odvolací soud připomínal, že o některých movitých věcech ze zámku Opočno bylo již soudem pravomocně rozhodnuto, a to jmenovitě o vydání 68 obrazů, jež byly původně ve výlučném vlastnictví J. C. – M. (rozhodnuto takto bylo pod sp. zn. 5C 207/98 Okresního soudu v Pardubicích). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posuzoval nároky žalobců jako nároky uplatněné podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když stát začal fakticky nakládat s žalobci uváděnými věcmi v zámku Opočno jako se svým majetkem po 25. 2. 1948, i když se stát uchopil tohoto majetku již před 25. 2. 1948. Oba žalobce nepokládal odvolací soud za oprávněné osoby po původním vlastníku J. C. M. ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že k odnětí předmětných movitých věcí došlo v daném případě za nacistické okupace, a to konfiskací podle nařízení německé Tajné státní policie – velitelství Praha ze 16. 2. 1942, č. 572/41-VI (tedy před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. 25. 2. 1948 – 1. 1. 1990/). Po válce tu nedošlo k vrácení majetku původnímu vlastníku J. C. – M. a bylo mu znemožněno s tímto majetkem nakládat a nebylo mu umožněno za tímto účelem vstupovat do zámku Opočno. Odvolací soud byl také toho názoru, že tu k odnětí majetku původnímu vlastníku nedošlo z důvodu rasové perzekuce. Odvolací soud měl i za to, že v tomto soudním řízení nebylo doloženo, že by byly splněny podmínky pro prohlášení majetku C. – M. v Opočně za státní kulturní majetek, ale rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, zabývající se touto otázkou, bylo argumentačně využíváno k uplatňování představy, že majetek C. – M. náleží státu. Odvolací soud však neshledal důvodu k odchýlení se od závěrů žalobu zamítajícího rozsudku soudu prvního stupně a potvrdil jej podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně výroků o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 i § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 9. 3. 2011 doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalobce Dipl. Ing. N. C. – M., a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo předáno na poště v pondělí dne 9. 5. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně (z 22. 4. 2009) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Dovolatel Dipl. Ing. J. C. M. poukazoval ve svém dovolání nejprve na dosavadní průběh řízení v této právní věci, v němž bylo nejprve částečným rozsudkem rozhodnuto o vydání sbírky 68 obrazů, které byly nepochybně výlučným vlastnictvím původního vlastníka J. C. – M. (narozeného v roce 1866 a zemřelého v roce 1957). V dalším průběhu řízení bylo dalším částečným rozsudkem rozhodováno o části mobiliáře v zámku Opočno, ale žaloba tu byla zamítnuta. Posléze je pak soudem v tomto řízení rozhodováno o zbývající části nároku žalobců, a vynesen byl rozsudek rovněž o zamítnutí žaloby. Podle názoru uvedeného odvolatele „jediným důvodem, pro který soudy zamítly uvedenými dvěma dalšími rozhodnutími žalobu žalobců v této právní věci, bylo tvrzení, že původní vlastník J. C. – M. byl zbaven svého majetku před 25. 2. 1948, tedy před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb.“. Kromě toho byl v dalším průběhu rozhodování soudů v této právní věci poukazováno na rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 30. 4. 1947, č. j. 33.219/47-IX A 3, kterým byl údajně zámek Opočno prohlášen za kulturní majetek a byl odevzdán podle § 2 a § 3 zákona č. 128/1946 Sb. (včetně movitých věcí, které se tam nacházely) do správy a užívání kulturní komise. Odvolatel je přesvědčen, že takto, pouze na podkladě obou uvedených tvrzených okolností, „soudy zcela nesprávně posoudily otázku přechodu movitého majetku původního vlastníka J. C. – M. na stát, a to v rozhodném období ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb.“. Odvolatel vytýká proto soudům obou stupňů, že ve svých rozhodnutích nevysvětlily a neodůvodnily svůj skutkový závěr, že J. C. – M., byl počátkem rozhodného období (t. j. po 25. 2. 1948) odepřen vstup do zámku Opočno, když naopak z dopisu správy zámku z 24. 6. 1947 vyplývá opak, a dále se soudy vůbec nevypořádaly s důkazy potvrzujícími respektování vlastnického práva původního vlastníka J. C. – M. před rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. (t. j. před 25. 2. 1948), což zejména vyplývalo z výměru Zemského národního výboru v Praze z 21. 1. 1947, č. III.-PK-131/20-1946. Odvolatel má proto za to, že v této poslední fázi řízení v této právní věci soudy rozhodovaly na základě neúplných spisový