28 Cdo 2758/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2758/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2000 Spisová značka:28 Cdo 2758/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2758.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2758/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Julie Muránské v právní věci žalobců: A/ V. P., B/ E. K. P., C/ R. S., D/ A. G. P., E/ H. E. P., F/ H. J. S., G/ A. E. P., H/ S. R. P., I/ S. F. J. P., J/ P. J. G., K/ M. F. G., L/ M. E. G., M/ H. J. G., N/ C. G. R., O/ B. B., P/ M. E. G., Q/ R. J. G., R/ B. G. L., S/ D. N. G., všech zastoupených advokátem, proti žalované O. hl. m. P., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 100/95, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2000, č.j. 13 Co 100/2000-196, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2000, č.j. 13 Co 100/2000-196 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. září 1999, č.j. 15 C 100/95-147, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30. 6. 1995, jež byla v průběhu řízení postupně jak z hlediska okruhu žalobců, tak i pokud jde o formulaci petitu změněna, domáhali se výše uvedení žalobci uložení povinnosti žalované, aby s nimi uzavřela dohodu o vydání domu čp. 929 s parcelou č. 20/1, vše zapsané na LV č. 1143 pro Obec P., katastrální území N. M. Tvrdili, že jsou společníky nebo potomky společníků veřejné obchodní společnosti P. a spol., která byla před druhou světovou válkou vlastníkem předmětných nemovitostí. Z důvodů rasové persekuce společníci v letech 1938 až 1939 emigrovali do USA, Argentiny a Kanady. V době nesvobody bylo u uvedených nemovitostí do pozemkových knih vloženo nejprve vlastnické právo pro F. V. n. v P., a pak byly konfiskovány pro německou říši. Po válce nebyly původním vlastníkům navráceny a zápisem ze dne 18. 6. 1953 bylo pak vloženo do Pozemkových knih vlastnické právo pro Československý stát - ÚNV P. Nynějším vlastníkem podle Katastru nemovitostí je žalovaná. Žalobci učinili výzvu této povinné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdější předpisů, zejména zákona č. 116/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu ČR zveřejněného ve Sbírce zákonů ČR pod č. 164/1994 Sb. K vydání nemovitostí však nedošlo. Žalovaná namítala, že žalobci nejsou v tomto sporu aktivně legitimováni, neboť § 3 zák. č. 87/1991 Sb. v platném znění stanoví, že oprávněnou osobou je osoba fyzická, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, zatímco ze žaloby vyplývá, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byla veřejná obchodní společnost, tedy osoba právnická. Kromě toho tvrdila nedostatek pasivní legitimace, neboť předmětné nemovitosti přešly do jejího vlastnictví, aniž na ni přešla i povinnost věc vydat ve smyslu restitučního zákona. Dále poukázala na ustanovení § 17 zákona o státním občanství, podle kterého český právní řád nepřipouští tzv. dvojí občanství, tudíž žalobci nabytím občanství cizího státu museli československé, resp. nyní občanství ČR pozbýt. Konečně namítala, že žalobci neprokázali uplatnění restitučního nároku ve smyslu zák. č. 128/1946 Sb., což je nezbytnou podmínkou pro vznik nároku podle § 3 restitučního zákona. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 9. 1999, č.j. 15 C 100/95-147, žalobu zamítl v plném rozsahu. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2000, č.j. 13 Co 100/2000-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Zamítl návrh žalobců, aby proti rozsudku bylo připuštěno dovolání k řešení právních otázek "zda bylo možno uplatnit nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zák. č. 128/1946 Sb. i jinou cestou než u soudu, zda přechod vlastnictví podle dekretu č. 5/1945 Sb. byl absolutně neplatný, zda absolutně neplatný byl převod vlastnictví na F. V. n., zda byl neplatný přechod vlastnictví na Německou říši, neplatné bylo znárodnění nemovitostí podle zák. č. 185/1948 Sb. a neplatné byly dekrety národních výborů z let 1950 a 1952." Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci (s výjimkou otázek vztahujících se k povaze veřejné obchodní společnosti, resp. společníků takové společnosti, když v této souvislosti odkázal na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993 Cpjn 50/93, uveřejněné pod R 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část. III.). Své potvrzující rozhodnutí opřel o shodnou argumentaci zaujatou soudem prvního stupně ve vztahu k posouzení otázky, zda žalobce lze považovat za oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Podle odvolacího soudu předpokladem pro závěr, že jde o oprávněnou osobu podle uvedeného ustanovení je, že nárok zůstal neuspokojen, přestože byl zákonem stanoveným způsobem uplatněn a v důsledku toho o něm vůbec nebylo jednáno u příslušného orgánu. Jestliže restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyl uplatněn, nelze ani uvažovat o tom, že došlo k jeho neuspokojení z důvodů uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., neboť se žádné řízení nekonalo. Z těchto důvodů lze vyloučit úvahu o důvodech neuspokojení nároku, která je základní pro přiznání statutu osoby oprávněné, neboť pouze důvody neuspokojení nároku uvedené v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. mohou být pro přiznání nároku relevantní. Odvolací soud stejně tak vyslovil závěr, že z ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů na majetku vzcházejících, nevyplývá bez dalšího neplatnost takových ujednání. Nelze totiž přehlédnout ustanovení § 8 a § 11 tohoto zákona, která stanoví způsob a postup při uplatnění nároku. Kdyby tomu bylo jinak, nebylo by takové úpravy zapotřebí a majetkové převody a jiná majetkoprávní jednání z doby nesvobody by byla absolutně neplatná, aniž by bylo třeba se neplatnosti dovolávat. V těchto případech se jednalo vždy o tzv. naříkatelnost, kdy právní vztah založený neplatným jednáním trval do doby, než bylo příslušným orgánem rozhodnuto o obnově vlastnického práva. Přímo ze zákona, bez rozhodnutí příslušného orgánu, nemohlo dojít k obnovení vlastnických práv původních vlastníků k věcem, která byla převedena v době nesvobody a za podmínek stanovených dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. Protože v této věci žalobci, případně jejich právní předchůdci, neuplatnili zákonem stanoveným způsobem restituční nároky, nelze je považovat za oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Výrok o nepřipuštění dovolání proti svému rozsudku odůvodnil odvolací soud tak, že nejde o otázky po právní stránce zásadního významu, které by nebyly již soudní judikaturou vyřešeny. S přihlédnutím k formulaci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž převzal jako správnou argumentaci soudu prvního stupně, lze dovodit, že tím měl odvolací soud na mysli odkaz zejména na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdon 352/93 zveřejněný časopisecky (Právní rozhledy č. 4, ročník 1995, strana 153). Podle závěrů uvedeného rozsudku neplatnost majetkových jednání v době okupace podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebyla neplatnost absolutní, nýbrž relativní, šlo o tzv. naříkatelnost, což bylo lze dovodit z různých ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. Bez uplatnění nároku podle § 1 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 1 citovaného zákona a bez kladného rozhodnutí příslušného státního orgánu se původní vlastnické právo neobnovilo. Pakliže nebyl nárok uplatněn v 3leté lhůtě podle § 8 tohoto zákona, došlo k jeho prekluzi, takže věc přešla na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z režimu národní správy, aniž by bylo možno činit závěr, že v době přechodu věci na ni měl původní vlastník či jeho právní nástupce nárok ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Uvedený závěr odvolacího soudu se upínal ke skutkovým tvrzením uplatněným žalobci a doloženým i v průběhu odvolacího řízení, podle nichž se žalobci, případně jejich právní předchůdci, domáhali svého nároku cestou jednání směřujícího k dohodě o narovnání s ministerstvem financí a ministerstvem zahraničních věcí, která však již v důsledku událostí po 25.