28 Cdo 2787/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2787/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 7. 2011 Spisová značka:28 Cdo 2787/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2787.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Průtahy v řízení Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 8. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2787/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Post leasing a.s., IČ: 25669427, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Koněvova 2660/141, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 73.415.315,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 172/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2009, č. j. 51 Co 350/2009-260, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Filipa Chytrého, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. března 2009, č.j. 12 C 172/2004-230, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 14.313.918,- Kč a 156.150,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení (výrok I), co do částky 58.945.736,84 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že dne 25. 10. 2000 žalobkyně podala u Finančního úřadu pro Prahu 3 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2000, v němž vykázala nadměrný odpočet DPH ve výši 205.762.965,- Kč. Dne 3. 11. 2000 finanční úřad s žalobkyní zahájil vytýkací řízení (§ 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) a současně žalobkyni vyzval k odstranění nejasností v daňovém přiznání. Po změně sídla žalobkyně byla věc (a spolu s ní veškerý spisový materiál) předána k vyřízení Finančnímu úřadu pro Prahu 10, který vytýkací řízení ukončil 2. 10. 2002, kdy doručil žalobkyni platební výměr vydaný dne 25. 9. 2002, jímž bylo stvrzeno, že má právo na vrácení nadměrného odpočtu DPH v žádané výši. Tentýž finanční úřad pak dne 26. 9. 2002, pod č.j. 50269/02/010514/7700, vydal rozhodnutí o přeplatku DPH, na jehož základě částku odpovídající přeplatku převedl Finančnímu úřadu Praha – východ. Rozhodnutí správce daně napadla žalobkyně odvoláním, o němž rozhodl Finanční úřad pro Prahu 10 dne 4. 11. 2002, pod č.j. 284835/02/010514/7700, tak, že napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl, že se přeplatek vrací žalobkyni. Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Postup správce daně v daňovém řízení kvalifikoval jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož finanční úřady nedostály své povinnosti ukončit vytýkací řízení v přiměřené lhůtě, bylo-li řízení – zahájené dne 3. 11. 2000 – ukončeno až dne 2. 10. 2002. Vycházel přitom zejména z interního pokynu Ministerstva financí ze dne 17. 7. 1996, č. D-144, jímž byla stanovena lhůta pro uzavření vytýkacího řízení (dle § 43 zákona č. 337/1992 Sb.) v délce nepřesahující dvanáct měsíců, vyjma případů, kdy prodloužení lhůty povolí Ministerstvo financí (čl. I odst. 2 pokynu). Zjistil, že takto určená lhůta pro uzavření vytýkacího řízení byla v dané věci podstatně překročena, aniž došlo k jejímu prodloužení Ministerstvem financí. Podle zjištění prvostupňového soudu se tak stalo v důsledku průtahů orgánů daňové správy, jimž žalobkyně za řízení poskytovala veškerou součinnost, reagujíc včas na výzvy správce daně, ve lhůtách jí k tomu určených. V důsledku shora popsaného nesprávného úředního postupu vznikla žalobkyni škoda ve výši 14.313.918,28 Kč, a to zaplacením úroků podle úvěrové smlouvy, jíž uzavřela za účelem získání peněžních prostředků k úhradě svých splatných závazků. Pokud by totiž finanční úřad – pokračoval prvostupňový soud – vytýkací řízení ukončil ve stanovené lhůtě, mohla mít žalobkyně částku 202.971,39,- Kč k dispozici již v prosinci 2001 a nemusela by si peněžní prostředky k plnění svých závazků opatřovat úvěrem a nevznikla by ji tudíž povinnost platit úroky. Současně měl soud za prokázané, že rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 26. 9. 2002, č.j. 50269/02/010514/7700, je rozhodnutím nezákonným, jež bylo pro nezákonnost zrušeno (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb.) a v jehož důsledku žalobkyni vznikla další škoda ve výši 156.150,- Kč, odpovídající nákladům řízení, které žalobkyně účelně vynaložila na zrušení tohoto rozhodnutí (§ 31 zákona č. 82/1998 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu – jde-li o nároky na náhradu jak skutečné škody, tak i ušlého zisku – soud žalobu zamítl, s odůvodněním, že v této části žalobkyně, ač se jí za řízení dostalo od soudu poučení podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu, neunesla břemeno tvrzení. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2009, č.j. 51 Co 350/2009-260, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I potvrdil a v zamítavém výroku II a nákladovém výroku III jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Skutkové i právní závěry, jež soud prvního stupně vedly k rozhodnutí výrokem I rozsudku (jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částky 14.313.918,- Kč a 156.150,- Kč s příslušenstvím) označil za správné, vycházeje z toho, že naplněny byly všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu – nesprávný úřední postup (ve vztahu k částce 156.150,- Kč nezákonné rozhodnutí), vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem (nezákonným rozhodnutím) a vznikem škody. K důvodům soudu prvního stupně dodal – opíraje se přitom o závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01 – že pokud finanční úřady vytýkací řízení neuzavřely ve stanovené lhůtě, porušily tím právo žalobkyně zaručené jí čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nesprávným pak shledal rozsudek v jeho zamítavém výroku II, pokládaje závěry soudu prvního stupně ve vztahu k těmto dalších uplatněným nárokům za předčasné a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že finanční úřad porušil povinnost ukončit vytýkací řízení ve lhůtě, stanovené pokynem náměstka ministra financí ze dne 17. 7. 1996, č. D-144. Dovozovala, že povinností finančního úřadu je vydat rozhodnutí do tří měsíců od okamžiku, kdy mu jsou dodány všechny potřebné podklady, čemuž v dané věci došlo až 26. 7. 2002, kdy žalobkyně k poslední výzvě správce daně, doručené jí dne 25. 7. 2002, dodala požadované listiny. Za nesprávné označila žalovaná i závěry odvolacího soudu o vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem. Tvrdila, že nárok na vrácení nadměrného odpočtu na DPH vznikl žalobkyni především v důsledku nákupu movitých i nemovitých věcí od společnosti Invest Car leasing, a.s., které zaplatila jen část kupní ceny, jež zahrnovala i DPH, jejíž vrácení si nárokovala. Proto nemohlo dojít ke zmenšení jejího majetku v uváděném rozsahu a peníze jí nemohly chybět v důsledku neukončeného vytýkacího řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné, jelikož dovolatelkou označené otázky postrádají judikatorní přesah. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému r