28 Cdo 2842/2021 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2842/2021-2476 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, IČO 44941439, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, a 2) Moravskoslezskému kraji, se sídlem Krajského úřadu v Ostravě - Moravské Ostravě a Přívozu, 28. října 2771/117, IČO 70890692, o určení vlastnického práva k nemovitým a movitým věcem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 210/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2021, č. j. 57 Co 184/2020-2447, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Bruntále v řízení vedeném podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 16 C 210/2015-2053, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaná 1) je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitých a movitých věcí; dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech řízení žalované 1) částku 5.758,30 Kč a žalovanému 2) částku 6.281.70 Kč (výroky II. a III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 57 Co 184/2020-2447, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok III.) a že žalobkyně a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je právnickou osobou zřízenou Církví římskokatolickou jako součást registrované církve, že jde o subjekt totožný se subjektem historicky působícím pod názevem „Das Hoch und Deutschmeisterthum des hohen deutschen Riterordens“ (česky Řád německých rytířů), že na základě nařízení o rozpuštění, převedení a začlenění organizací v sudetoněmeckých oblastech ze dne 22. 10. 1938 došlo k rozpuštění organizací v těchto sudetoněmeckých oblastech a k zabavení jejich majetku, což se týkalo i Řádu německých rytířů v Bruntále, který byl považován za spolek, že cílem této nacistické konfiskace nebyla politická persekuce namířená výhradně proti Řádu německých rytířů, ale snaha o reorganizaci spolkového života v sudetoněmeckých oblastech, usměrnění činnosti těchto spolků včetně likvidace nepřátelských organizací a získání potřebného množství nemovitého a movitého majetku těchto organizací pro vlastní účely, přičemž předmětný výnos zahrnoval řádově tisíce spolků a organizací, jejichž činnost měla být v sudetoněmeckých oblastech potlačena, že majetek Řádu byl poté vlastnicky zapsán pro různé německé subjekty, že v průběhu roku 1945 se velmistr Řádu R. S. dovolával vrácení majetku žádostmi adresovanými řadě orgánů (národním výborům, ministerstvům, vládě, prezidentu republiky), že však právní předchůdce žalobkyně nepožádal v zákonné tříleté lhůtě o restituci majetku u příslušného soudu dle zákona č. 128/1946 Sb. a že majetek, ohledně nějž se žalobkyně domáhá určení vlastnictví, přešel ke dni 1. 1. 2003 do vlastnictví žalovaného 2) dle § 1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 290/2002 Sb.“). Při právním posouzení věci vyšel odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která dovodila, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“), jenž prováděl dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“). K obnovení vlastnického práva žalobkyně proto nepostačovaly žádosti tehdejšího velmistra žalobkyně, jak se žalobkyně domnívá. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo-li v poválečném období vlastnické právo právního předchůdce žalobkyně k označeným pozemkům obnoveno, není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež jí nesvědčí ani aktivní legitimace k vedení sporu dle § 18 odst. 1 tohoto zákona (k tomu citoval relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, která obstála i při ústavněprávním přezkumu - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, a ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). Odkázala-li žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 367/2004 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/98, dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., tak tyto závěry se ve věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. - v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Princip ex favore restitutionis, na který žalobkyně poukázala v odvolání, nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019), jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž se opětovně přihlásil k závěru, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb. Pokud pak jde o výklad § 29 zákona o půdě, odkázal odvolací soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž vyzdvihl, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu“; přitom Ústavní soud považoval hodnocení přístupu zákonodárce provedené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, za plně korespondující restitučnímu zákonodárství a jeho smyslu. Podle odvolacího soudu nepochybil soud prvního stupně, ani pokud se nezabýval dalšími námitkami uplatněnými žalobkyní, týkajícími se splnění zákonných podmínek konfiskace majetku právního předchůdce žalobkyně, dokončení konfiskačního procesu, vydání pravomocného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 690/1946 k otázce konfiskace majetku veřejnoprávních subjektů, porušení blokačních paragrafů či námitkami k přechodu vlastnictví k majetku na žalovaného 2), včetně jím vnesené námitky vydržení vlastnického práva k danému majetku. Nicméně odvolací soud pro úplnost dodal, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona o půdě (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby - dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, když odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech. Ze znění § 18 odst. 1 zák