28 Cdo 2866/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2866/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 2. 2006 Spisová značka:28 Cdo 2866/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2866.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 13 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2866/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a členů senátu JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání České republiky-Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 27.4.2005, sp.zn. 21 Co 53/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 13 C 47/2002 (žalobců: 1. P. P., a 2. O. P., zastoupeného P. P., proti žalované České republice-Ministerstvu financí ČR, o poskytnutí finanční náhrady za zabrané movité věci), takto: I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 27.4.2005, sp.zn. 21 Co 53/2005, v té části výroku označeného I, jímž bylo žalované uloženo poskytnout žalobci P. Po. „6,5 % úrok z prodlení z částky 60.000 Kč do 22.4.2002 do zaplacení“ do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Věc se vrací v uvedeném rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 22.4.2002, se žalobci domáhali, aby jim, jako dědicům po zůstavitelce M. P., byla přiznána vůči žalovanému státu peněžní náhrada 796.849 Kč (tj. každému ze žalobců 398.424,50 Kč) s úroky z prodlení od 22.4.2002. Tuto náhradu požadovali žalobci za škodu, vzniklou jim „v souvislosti se zamítnutím návrhu na vrácení věcí, které byly prohlášeny za zabrané usnesením bývalého Lidového soudu v Hradci Králové z 9.2.1956, sp.zn. 2 T 176/53, a které byly majetkem M. P., matky žalobců. V žalobě bylo uvedeno, že v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze 6.12.1995, 2 Tzn 42/95, jímž byla zrušena usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 20.7.1956, sp.zn. 4 To 180/56, i usnesení Okresního soudu v Hradci Králové z 9.2.1956, sp.zn. 2 T 176/53, došlo k vydání usnesení Okresního soudu v Hradci Králové z 27.3.1997, sp.zn. Nt 2008/97, o vrácení v trestním řízení zabraných věcí M. P. Toto usnesení bylo však zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 2.2.1998, sp.zn. 11 To 24/98, a tato trestněprávní věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, který však v dalším řízení návrh na vrácení věci zamítl usnesením ze 17.4.2001, sp.zn. Nt 2008/97. Podle poučení obsažených v těchto usneseních požádal P. P. Ministerstvo spravedlnosti ČR o předběžné projednání náhrady škody za nevrácené věci ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 58/1969 Sb. Ze strany Ministerstva spravedlnosti ČR mu došla odpověď, že žádost může být projednána jen v případech, v nichž škoda vznikla v důsledku rozhodnutí vydaných po dni nabytí účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., tedy po 1.7.1969. Ministerstvo spravedlnosti zároveň sdělilo, že žádost postoupilo Ministerstvu financí ČR „ke zvážení, zda by bylo možné případ řešit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“. Žalobci podali žalobu u soudu, a to před tím, než by se jejich nárok promlčel. Ze strany žalované České republiky-Ministerstva financí ČR bylo navrženo zamítnutí žaloby žalobců jako nedůvodné co do důvodu i co do výše nároku, když žalobci opírají svůj nárok podle zákona č. 58/1969 Sb. I kdyby bylo možné chápat matku žalobců M. P. jako rehabilitovanou osobu podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebyla by tu splněna další podmínka uvedená v § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. přechod majetku na stát v důsledku vysloveného trestu propadnutí jmění pravomocným odsuzujícím rozhodnutím. Věci (zlatnické zboží) byly M. P., matce žalobců, zabrány podle ustanovení § 74 zákona č. 86/1950 Sb. (dříve platného trestního zákona), takže tu šlo o ochranné opatření; tato opatření však nenáležela mezi ty druhy trestů, jež byly taxativně vymezeny v § 18 zákona č. 86/1950 Sb., takže tu nepřísluší odškodnění za trest. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 10.3.2003, čj. 13 C 47/2002-92, byla žaloba žalobců P. P. a Mgr. O. P. vůči žalované České republice-Ministerstvu spravedlnosti ČR zamítnuta, a to ohledně náhrady škody v úhrnné výši 796.949 Kč (tedy ve vztahu ke každému ze žalobců ohledně částky 398.424,50 Kč) s úroky ve výši 6,5 % od 22.4.2002 do zaplacení). Žalobcům bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení 144 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobců na náhradu škody v souvislosti se zamítnutím návrhů na vrácení věci, které byly prohlášeny za zabrané usnesením bývalého Lidového soudu v Hradci Králové z 9.2.1956, sp.zn. 2 T 176/53, a které byly majetkem jejich matky M. P. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno na to, že v daném případě došlo na základě rozhodnutí bývalého Lidového soudu v Hradci Králové k zabrání věci z majetku M. P. (matky žalobců), a to ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze 6.12.1995, Tzn 42/95, byla tato rozhodnutí zrušena a bylo vysloveno, že jimi byl porušen zákon. Pokud v takovém případě žalobci požadují náhradu škody, když byl totiž posléze Okresním soudem v Hradci Králové zamítnut jejich návrh na vrácení zabraných věcí, pak tu, podle názoru soudu prvního stupně, nelze tento nárok posoudit podle ustanovení dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, protože ustanovení § 27 tohoto zákona vylučuje jeho zpětnou působnost přede dnem nabytí jeho účinnosti (před 1.7.1969); podle ustanovení § 421 občanského zákoníku pak lze, podle názoru soudu prvního stupně, věc posuzovat z doby před účinností zákona č. 58/1969 Sb. jen ohledně škody, která vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu, nikoli však ohledně škody, která vznikla nezákonným rozhodnutím (nešlo-li o rozhodnutí o vazbě a trestu). Podle ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. přecházelo na dědice právo žádat o odškodnění pouze v rozsahu ušlého výživného a pokud toto právo nebylo uplatněno ve lhůtě podle § 374 trestního řádu, potom nárok na odškodnění zanikl. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl, a to ve vztahu vůči České republice-Ministerstvu spravedlnosti ČR (nikoli vůči Ministerstvu financí ČR), které za stát v dané věci muselo jednat, podle názoru soudu prvního stupně, protože tu bylo třeba vycházet z ustanovení § 9 zákona č. 58/1969 Sb., šlo-li o rozhodnutí vydané v trestním řízení, takže příslušným ústředním orgánem je tu Ministerstvo spravedlnosti ČR. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 25.6.2003, sp.zn. 21 Co 289/2003, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci; měl za to, že je třeba návrh žalobců posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, „neboť na matku žalobců je třeba pohlížet jako na osobu rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci“. Přesto, že matka žalobců nebyla pravomocně odsouzena a nebyl jí uložen trest, byla jí způsobena majetková újmu rozhodnutím o zabrání věcí (ochranným opatřením ve smyslu ustanovení § 69 a § 74 zákona č. 86/1950 Sb., tedy dříve platného trestního zákona). Ve prospěch matky žalobců byla podána stížnost pro porušení zákona, Nejvyšší soud tuto stížnost projednal a vyslovil porušení zákona, k němuž došlo rozhodnutími soudů v neprospěch matky žalobců. Nezákonná rozhodnutí tu byla odstraněna postupem podle zákona č. 119/1990 Sb. a v souladu s účelem tohoto zákona, jímž je nejen zrušení odsuzujícího soudních rozhodnutí, ale i odstranění nepřiměřené tvrdosti v používání represe. Podle názoru odvolacího soudu zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v ustanovení § 30 odst. 3 a v § 23 odst. 2 počítá s nároky vyplývajícími i ze zrušených výroků o ochranném opatření (nikoli jen ze zrušených výroků o trestech). Odvolací soud tedy vycházel z právního názoru, že právní úprava neposkytuje žalobcům jinou cestu k odškodnění než podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a za podmínek stanovených tímto zákonem. Odvolací soud v této souvislosti měl i za to, že ze zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá i určení osoby, která jedná za stát jako osoba povinná (a tou tu je Ministerstvo financí ČR). Odvolací soud posléze (s pouka