28 Cdo 2885/2012 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2885/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně O. L., bytem ve S. r., K., N. 2, zastoupené JUDr. Miroslavou Předotovou, advokátkou se sídlem v Přezleticích, Pod Hájem 295, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o zaplacení částky 1.188.826 Kč, ve­dené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 223/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, č. j. 39 Co 426/2011-228, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 8. 2011, č. j. 22 C 223/2005-206, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.188.826 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobkyně po žalované domáhala s tím, že je osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a z toho důvodu má právo na finanční náhradu za nemovitosti (tovární areál v obci B.), které jí nemohly být vydány. Žalovaná jí požadované náhrady vyplatila, spor vznikl pouze o náhradu za stavbu kotelny a komína, které žalovaná ocenila podle § 10 odst. 1, § 11 odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb. jako vedlejší stavbu částkou 241.344 Kč. Podle žalobkyně však měly být tyto stavby oceněny jako samostatné stavby podle § 11 odst. 3 téže vyhlášky, domáhala se proto vyplacení rozdílu ve výši žalované částky. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle znaleckého posudku Ing. P. S. jde o zděné stavby pocházející z roku 1943, jejichž životnost byla 80 let. Dále zjistil, že do znárodnění v roce 1948 nebyla kotelna dokončena a v době záboru byla vložením stropů změněna na skladové prostory. Podle znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně má provozní stavba kotelny dvě podlaží o rozměrech 15,3 a 8,5 m a zastavěnou plochu 130,05 m2. Topné kanály pro rozvod tepla nebyly během šetření zjištěny, protože kotelna byla dlouhodobě využívána jako sklad. Podle pamětníků kotelna sloužila k výrobě páry pro provoz výrobních strojů a pro vytápění výrobních objektů v areálu barevny a mandlovny a výrobny umělých kůží. Stavba kotelny byla jako samostatná stavba oceněna částkou 1.294.375,94 Kč, jako vedlejší stavba částkou 129.389,59 Kč, komín byl oceněn částkou 148.840,54 Kč. Žalovaná vyplatila žalobkyni částku 2.677.161 Kč a po zpracování posudku Ing. M. jí doplatila ještě částku 393.827 Kč. Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyni od žalované náleží náhrada za nevydané nemovitosti s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1, 2, § 13 odst. 1, 5, § 35 zákona č. 87/1991 Sb., tedy i za stavbu kotelny a komína. Podle soudu prvního stupně náhradu je třeba vypočítat podle ustanovení § 11 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž ocenění se provádí k 1. 4. 1991. Uvedl, že nešlo o stavby zemědělské, proto nebylo možné použít ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky. Považoval za podstatné posouzení, zda se jednalo o stavbu samostatnou nebo vedlejší, tedy součást věci hlavní. V tomto směru odkázal na ustanovení § 120 o. z. s tím, že součástí věci je vše, co k ní podle povahy náleží a nemůže být od ní odděleno, aniž by se věc znehodnotila. Vyslovil proto závěr, že budova kotelny nesdílela osud výrobních budov v areálu, dokonce v době znárodnění nebyla dokončena a následně byla přeměněna pro potřeby skladování. Oddělením též nedošlo k znehodnocení výrobních a administrativních budov. Uzavřel proto, že jde o samostatnou provozní budovu, která je uvedena v § 11 odst. 3 vyhlášky, proto přiznal žalobkyni požadovaný cenový rozdíl. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2012, č. j. 39 Co 426/2011-228, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1.188.826 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Současně ve výroku II., III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzal za prokázané po doplnění dokazování, že kotelna sloužila k výrobě páry pro provoz strojů a pro výrobu tepla pro objekty barevny a mandlovny, výrobnu umělých kůží a samotné kotelny, jmenovitě tedy pro vytápění a provoz strojů v přilehlé výrobní hale č. p. 175/1. K vytápění budov č. p. 162, 192 a ani k vytápění budovy č. p. 163, administrativní budovy nesloužila. Podle odvolacího soudu nebylo sporu o tom, že žalobkyně je podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou, jíž nemohly být vydány znárodněné nemovitosti povinnou osobou, proto jí naleží podle § 8 odst. 5 téhož zákona finanční náhrada. O finanční náhradu řádně požádala podle § 13 uvedeného zákona příslušný orgán státu podle § 1 zákona č. 231/1991 Sb., přičemž tato náhrada jí za stavbu komína a kotelny byla zaplacena. Spor vznikl jen o to, zda byl výpočet proveden správně. Věc posoudil podle § 10 odst. 1, § 11 odst. 1, 2, 3, § 2 odst. 4, 5, 6 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., § 120 odst. 1 a § 121 odst. 1 o. z. Podle odvolacího soudu mezi účastníky nebylo sporu o tom, že kotelna je samostatnou věcí s tím, že nejde o žádnou přístavbu, která by mohla tvořit součást věci. V tomto směru je třeba považovat závěry soudu prvního stupně za správné. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že kotelna sloužila pro vytápění a provoz strojů v přilehlé výrobní hale a proto šlo o její příslušenství, neboť ve vztahu k výrobní hale šlo o stavbu vedlejší, určenou stejným vlastníkem pro zajištění jejího provozu. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by kotelna byla konstruována pro vytápění neurčitého počtu objektů ani nebylo zjištěno, že by byly vytápěny jiné v blízkosti nacházející se obytné budovy, proto kotelnu nelze považovat za stavbu hlavní. Odvolací soud proto vyslovil, že ocenění kotelny správně provedeno podle § 10 odst. 1 vyhlášky. Komín a kotelna spolu byly funkčně stavebně propojeny, kotelna bez komínu nemohla sloužit svému účelu, komín byl proto součástí kotelny ve smyslu § 120 odst. 1 o. z. Z toho důvodu v dané věci nelze použít ustanovení § 11 odst. 2, 3 vyhlášky. Dospěl k závěru, že kotelna s komínem je stavbou vedlejší, žalobkyně tak nemá právo na doplacení rozdílu, který by vznikl při výpočtu finanční náhrady podle ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky a výpočtu podle § 10 odst. 1, resp. § 11 odst. 2 vyhlášky, která jí byla vyplacena. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky uvedené částky se domáhala jako náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. za znárodněné nemovitosti, které nemohly být vydány. Namítala, že mezi ní a žalovanou zůstala spornou částka za ocenění kotelny a komínu. Tvrdila, že ze znaleckého posudku Ing. S., z popisu stavby vyplývá, že se jedná o provozní stavbu, neboť tento ohodnotil budovu kotelny a komín podle § 11 odst. 3 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., jako stavbu uvedenou v § 11 odst. 3 uvedené vyhlášky. Poukazovala na skutečnost, že ocenění předmětné stavby - kotelny je upraveno ve shora uvedené vyhlášce v oddílu pátém pod názvem ,,ostatní stavby“ s tím, že ustanovení § 10 upravuje ocenění vedlejší stavby a § 11 ocenění provozních a zemědělských staveb. Považovala za podstatné rozlišení na stavbu hlavní a vedlejší, neboť pokud se určí, že daná stavba není stavbou hlavní, je stavbou vedlejší. Tvrdila, že vyhláška upravuje ocenění pro ostatní stavby (tj. vedlejší stavby, provozní a zemědělské stavby) a provozní stavba kotelny je ve vyhlášce jmenovitě uvedena. Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil budovu kotelny jako vedlejší stavbu, neboť ze znaleckých posudků i z výpovědí svědka vyplynulo, že se jednalo o provozní budovu pro výrobu páry a tepla, která je jako provozní budova jmenovitě uvedena v § 11 odst. 3 vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Velikost kotelen je rozlišena pouze typem stavby, t. j. budovy kotelen a haly kotelen, jiná kritéria ve vyhlášce nejsou uvedena, např. kolik páry vyrobí, kolik objektů vytápí nebo zásobuje parou. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zák