28 Cdo 2916/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2916/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2008 Spisová značka:28 Cdo 2916/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2916.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2916/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. G. o. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. s. l. h., zastoupenému advokátem, o zaplacení 3.676.848,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 23/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č.j. 11 Co 564/2005-150, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2006, č.j. 11 Co 564/2005-150, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 6. 2005, č.j. 26 C 23/2003-122, tak, že zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci 3.676.848,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 8. 3. 2003 do zaplacení (výrok I.). Potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně o příslušenství pohledávky (II.) Žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (III.). V posuzované věci se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení původně 3.392.764,- Kč s příslušenstvím (poté došlo ke změně – rozšíření žaloby) s tím, že byl oprávněným držitelem práv na hráče ledního hokeje M. H. Byl jeho m. klubem, z něhož hráč přestoupil v roce 1999 do klubu H. C. Ž. T. V roce 2000 pak přestoupil M. H. do k.-a. N. H. L. (dále „N. H. L.“). Na základě přestupu hráče do N. H. L. obdržel žalovaný Č. s. l. h. (dále „Č. S. L. H.“) finanční plnění, což se stalo podle smlouvy uzavřené mezi M. h. f. (dále „II. H. F.“) a N. H. L. Žalobci však, podle tvrzení žalobce v rozporu s tehdy platným Přestupním řádem Č. S. L. H. (odkazováno na přílohu č. 1, čl. II., bod 7; nejde o další tehdejší variantu „Přestupní řád ledního hokeje“), nic nevyplatil; přitom žalobci měl – vzhledem k odchodu hráče do N. H. L. hned v následující sezóně – náležet podíl z částky vyplacené Č. S. L. H. ze zahraničí. Celou tuto částku však Č. S. L. H. převedl na H. C.  Ž. T. Žalovaný se bránil poukazem na příslušnost arbitrážní komise Č. S. L. H. (čl. 16 Stanov Č. S. L. H.) a tvrdil, že žalobce obdržel za hráče H. již při přestupu do T. podstatně vyšší odstupné (přestupní poplatek), než měl dostat podle tehdejších přestupních tabulek; žalobce se také v té době vzdal všech dalších práv vůči hráči. Odvolací soud považoval (na rozdíl od soudu prvního stupně) za právně rozhodný nikoli Přestupní řád Č. S. L. H., ale smlouvu mezi Č. S. L. H.  a II. H. F. (ohledně přestupů do N. H. L) ze dne 3. 5. 1996 jako právní akt, sjednávaný ze strany Č. S. L. H. i za kluby, jež jsou jeho členy (tedy i za žalobce). Pro žalobce podle odvolacího soudu závazné body 6.2. a 6.3. smlouvy Č. S. L. H. – II. H. F. stanovily, že podíl (bonus) při přestupu hráče do N. H. L. náleží jen tomu klubu, z něhož hráč do N. H. L. přestoupil (H. C. Ž. T.). Vyrovnání za přestup M. H. z Y. B. do H. C. Ž. T. bylo již provedeno zaplacením odstupného (přestupního poplatku) žalobci třineckým klubem. Proto odvolací soud nepřisoudil – rozdílně od soudu prvního stupně – žalobci jím požadovanou částku.       Proti výrokům I., II., jakož i návaznému nákladovému výroku III. rozsudku odvolacího soudu, podal žalobce dovolání, které opíral – při přípustnosti dovolání dané především odlišnými rozsudky nižších instancí - o jím tvrzené nesprávné právní posouzení věci, dále o procesní vadu s následkem nesprávného rozhodnutí a konečně o skutkové zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V rozsáhlém odůvodnění dovolání žalobce namítal, že smlouvu mezi II. H. F. a jeho členskými národními hokejovými svazy nelze nadřadit Přestupnímu řádu Č. S. L. H., jenž je pro svaz i jeho členy závazný. S odkazem na celou řadu ustanovení (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny, § 2 odst. 1 a § 488 o. z., § 3 odst. 3 a § 16 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) žalobce dovodil, že kontrakty navenek uzavřené ze strany Č. S. L. H. mimo jeho členskou základnu nemohou zavazovat členy tohoto občanského sdružení. Pro vztah Č. S. L. H. – jeho členové platí Přestupní řád Č. S. L. H. a z něho žalobce odvozuje svůj nárok. Dovolatel navíc považoval napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť právní aspekt závaznosti smlouvy Č. S. L. H.  – II. H. F. pro žalobce v něm není srozumitelně vysvětlen. K pochybení odvolacího soudu mělo dojít též při rozhodování o příslušenství pohledávky. Dovolatel navrhoval, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.     Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. V průběhu dovolacího řízení sdělil žalobce soudu, že na jeho straně došlo ke změně názvu občanského sdružení ke dni 21. 9. 2006 na K. G. o. s. (přiloženo potvrzení Ministerstva vnitra z téhož dne). Dovolací soud vyjádřil tuto skutečnost v záhlaví svého rozhodnutí, v dalším textu odůvodnění však používá – s ohledem na znění názvu žalobce v době, kdy se odehrály rozhodné skutečnosti – dosavadní název žalobce H. c. Y. B. (občanské sdružení). II. Dovolání bylo podáno ve lhůtě k němu oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla ohledně výroku I. rozsudku odvolacího soudu dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť nižší instance rozhodly o meritu věci rozdílně. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku II. téhož rozsudku mohla být přípustnost dovolání dána jen pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud ještě před následujícím meritorním posouzením věci předesílá, že neshledal své oprávnění k přezkumu z hlediska těch dovolatelem tvrzených důvodů, které měly být údajně vylíčeny v intencích § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. (procesní pochybení odvolací instance tamtéž uvedená). Dovolání je nutno posuzovat podle jeho obsahu a Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by dovolatel jasně a určitě vylíčil takové důvody, které by zakládaly jakékoli čistě procedurální pochybení odvolací instance (či snad soudu prvního stupně). Nejvyšší soud je toho názoru, že veškerá relevantní tvrzení, jak jsou obsažena v dovolání žalobce, brojí proti právnímu posouzení věci odvolací instancí (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přezkoumával tedy napadené rozhodnutí pouze z hlediska správnosti právní argumentace odvolacího soudu, tedy správnosti aplikace všech v úvahu přicházejících – a pro strany závazných – ustanovení a jejich odpovídajícího výkladu. Právní posouzení věci dovolacím soudem je nutné rozdělit do více právních otázek, které byly pro odpověď na argumentaci dovolatele určující. 1. Ač bezprostředně v tomto bodě nedošlo k rozporu právních závěrů obou instancí a názorů stran sporu, Nejvyšší soud považuje za vhodné přisvědčit oběma nižším soudům, poskytly-li žalobci právní ochranu s - byť rámcovým – odkazem na § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Dosavadní judikatorní přístup preferoval výklad, podle něhož je určovací žaloba na vyslovení rozporu rozhodnutí orgánu občanského sdružení se zákonem nebo stanovami jediným prostředkem, který prolamuje ústavně garantovanou spolkovou autonomii (srov. čl. 20 Listiny základních práv a svobod). Tento přístup však již není udržitelný. Rozmanité společenské vztahy přinášejí stále nové situace, při nichž by trvání na jediném žalobním petitu (pouze podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.) znamenalo v důsledcích odepření spravedlnosti – tedy popření záruky procesní ochrany účastnických práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toho je třeba se vyvarovat i v nyní posuzované věci. Ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je tedy možné využít jako lex specialis, tj. jako právní prostředek, umožňující napadnout (jinak respektované) rozhodnutí spolkového orgánu. Neznamená to však, že by nemohla být ve spolkové věci podána žaloba s jiným zněním petitu – samozřejmě za předpokladu, že vyhovuje restriktivně vyloženým kritériím pro projednání. Za taková kritéria lze oprávněně (dílem alternativně, dílem kumulativně – předchozí smírčí řízení, újma vzniklá žalobci) považovat, a to při dostatečně vysokém stupni intenzity jejich naplnění, protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany (v podobě rozporu se zákonem