28 Cdo 2918/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2918/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 11. 2011 Spisová značka:28 Cdo 2918/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2918.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 3. § 6, § 19 a 20 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2918/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání V. N., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 29. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 93/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 431/2009 (žalobkyně Věry Nelanové, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 29, proti žalovaným: 1. Hlavnímu městu Praze, IČ 0004 6581, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semerádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, a 2. Městské části Praha 2, 120 00 Praha 2, Náměstí Míru 600/20, o vydání nemovitostí), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 431/2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 7. 12. 2010, č. j. 26 C 431/2009-64. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se vydání domu čp. 1368 a pozemku parc. č. 525 v katastrálním území V., zapsaných na listu vlastnictví č. 2037 pro toto katastrální území u katastrálního pracoviště katastrálního úřadu Praha. Žalobkyni bylo uloženo nahradit Hlavnímu městu Praze náklady řízení částkou 11.880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí Praha 2 nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 29. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 93/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 7. 12. 2010, č. j. 26 C 431/2009-64, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Městskou částí Praha 2 nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu a po dílčím doplnění dokazování dospěl k závěru o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, jako rozsudku věcně správného včetně akcesorického výroku o nákladech řízení. Odvolací soud poukazoval na to, že žalovaní namítali i proti odvolání žalobkyně, směřujícímu proti rozsudku soudu prvního stupně, že o této právní věci bylo již soudem pravomocně rozhodnuto rozhodnutími soudů obou stupňů vydanými ve spise Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeném pod sp. zn. 17 C 19/96. Šlo v tomto řízení rovněž o vydání domu čp. 1368 a pozemku parc. č. 525 v katastrálním území V., jejichž původním vlastníkem byl H. N. (jehož manželkou byla žalobkyně V. N.). Tyto nemovitosti připadly státu podle usnesení bývalého Lidového soudu trestního z 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 2042/53, a následně byly výměrem bývalého Obvodního národního výboru v Praze 12 z 10. 1. 1955, sp. zn. 191.1 – 23.XII.1953, převedeny na Bytový podnik Hlavního města Prahy. Usnesením bývalého Lidového soudu civilního v Praze I ze 17. 1. 1955, sp. zn. Čd 347/55, bylo povoleno vložení do pozemkové knihy vlastnického práva pro Čs. stát – Bytový podnik Hlavního města Prahy a byla vymazána poznámka „národní správa, dosavadní vlastník H. N.“. Po vydání zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo uvedené usnesení Lidového soudu trestního v Praze z 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 2142/53, zrušeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 z 3. 11. 2008, 3 Rt 1/2008, a bylo vysloveno, že H. N. je účastníkem soudní rehabilitace. H. N. podal potom dne 31. 10. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu o uzavření dohody o vydání uvedených nemovitostí, která byla projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 19/96 a žaloba žalobce H. N. byla pravomocně zamítnuta i rozhodnutím odvolacího soudu (potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně) z 26. 8. 1998. Zamítnut byl i návrh H. N. o povolení obnovy řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 16. 9. 1999, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze z 30. 11. 1999. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaných, že k projednání a k rozhodnutí v této právní věci bránila překážka věci rozsouzené (ve smyslu ustanovení § 159a občanského soudního řádu), neboť byl toho názoru, že v daném případě nešlo v případě žaloby žalobkyně V. N. o stejnou právní věc jako v případě žaloby žalobce H. N. (zemřelého manžela žalobkyně V. N.). Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně na tuto projednávanou právní věc aplikoval zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale měl za to, že se soud prvního stupně nevypořádal s tím, o jaký nárok podle citovaného zákona tu jde a jaký vliv má nyní žalobkyní tvrzená mimosoudní rehabilitace. Odvolací soud byl toho názoru, že v projednávané právní věci na základě žaloby H. N. vyplýval nárok tohoto původního vlastníka nemovitostí z ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. bez ohledu na jeho případnou rehabilitaci jako osoby podle zákona č. 119/1990 Sb., tj. nejednalo se o případ, kdy oprávněné osoby musely postupovat podle ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. H. N. takto svůj nárok uplatnil ohledně odstranění téže majetkové křivdy (související s propadnutím majetku státu) ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a tento nárok nemůže být nyní jeho manželkou uplatněn po druhé; není tu rozhodné to, že H. N. nebyl v soudním sporu se svým nárokem úspěšný. Odvolací soud byl i toho názoru, že „pozdější rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 z 3. 11. 2008, sp. zn. 3 Rt 1/2008, o tom, že H. N. je účasten soudní rehabilitace a o tom, že se zrušuje usnesení bývalého Lidového soudu trestního v Praze ze dne 28. 5. 1953, sp. zn. 8/a Nt 1042/53, nemůže založit nový nárok pro žalobkyni V. N. Uvedené rozhodnutí nezakládá nárok ve smyslu ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb. a neprodlužuje nijak lhůtu k výzvě k vydání nemovitostí v návaznosti na rehabilitační výrok ve smyslu § 20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud ještě dodával, že má za to, že o soudní rehabilitaci H. N. bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem č. 119/1990 Sb. po uplynutí lhůt v tomto zákoně stanovených (srov. § 33 odst. 1 i § 6 zákona č. 119/1990 Sb.), když návrh týkající se H. N. byl podán v roce 2008, tedy po uplynutí lhůty stanovené v § 6 zákona č. 119/1990 Sb. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že žalobkyně V. N. není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., takže v tomto případě byla její žaloba o vydání nemovitostí soudem prvního stupně důvodně zamítnuta. Byl proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 20. 5. 2011 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 14. 7. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelka má za to, že je nesprávná úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně není oprávněnou osobou k restituci, když svůj nárok k téže restituci uplatnil již právní předchůdce