28 Cdo 2970/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2970/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2009 Spisová značka:28 Cdo 2970/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2970.2008.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí -III.ÚS 1735/13JUDr. Jan Filipodmítnuto12.8.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2970/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. A. R., a 2. O. R., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 2. 2008, sp. zn. 9 Co 272/2006 vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 329/2002 (žalobců A. R. a O. R., zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku), takto: I. Dovolání dovolatelů se zamítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 5. 12. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích z 11. 10. 2005, čj. 8 C 329/2002-105. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému P. f. ČR uloženo uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. 789/1 (o výměře 138.210 m2) v katastrálním území R. u K., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Ú. k. (katastrální pracoviště L.). Žalovanému P. f. ČR bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 47.751,- Kč (spolu s 19% DPH) do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání P. f. ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11. 10. 2005, sp. zn. 4 Co 272/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích z 11. 10. 2005, čj. 8 C 329/2002-105, změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů částkou 3.348,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a odvolání žalovaného shledal důvodným. Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu v L., v němž tento úřad rozhodnutím ze 16. 12. 1993, čj. 72-1070/2172/92-2562, rozhodl o zapsání žalobců jako domnělých vlastníků nemovitostí v katastrálním území K., a to na základě přídělové listiny z 29. 5. 1959, kterou byla manželům J. a A. R. (rodičům žalobců) přidělena obytná budova čp. 37 a pozemky o přibližné výměře 12,5 ha v katastrálním území K. Dalším rozhodnutím Pozemkového úřadu v L. z 5. 12. 1994, čj. 72.1070/2472/92-6304 „byl uznán nárok obou žalobců, kteří byli dosud zapsáni jako domnělé oprávněné osoby k pozemkům v celkové výměře 12,5 ha s tím, že u těchto pozemků nelze provést identifikaci“. Pak ještě rozhodnutím téhož pozemkového úřadu z 28. 12. 1994, čj. 72.1570/2172/92-3667, bylo rozhodnuto, že „A. R. a O. R. nejsou vlastníky pozemků v katastrálním území K., jejichž celková výměra činí 12,5 ha, které nelze identifikovat“. Soud prvního stupně dospěl v řízení před ním probíhajícím k závěru, že mezi žalobci A. R. a O. R. a žalovaným Pozemkovým úřadem ČR „došlo k uznání nároků žalobců na pozemek ve výměře 12.5 ha v katastrálním území K. a bylo dohodnuto i finanční ocenění pozemku dohodou o narovnání ze 14. 5. 1998“, takže tu nemohlo dojít k promlčení nároku žalobců, uplatněnému v tomto řízení, neboť od uznání nároku žalobců žalovaným dne 5. 12. 1994 neuplynula doba 10 let od tohoto uznání. Ohledně pozemku parc. č. 789/1 v katastrálním území R. u K. soud prvního stupně uváděl, že je ve vlastnictví České republiky a že splňuje podmínky pro jeho převod na žalobce podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Poukazoval na to, že v ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. byl stanoven postup, podle něhož v případě, že pozemky nabylo možné oprávněným osobám vydat (např. i proto, že nebylo možné provést identifikaci parcel z důvodu nedokončeného přídělového řízení), pozemkový fond mohl oprávněné osobě převést bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a to pokud možno v téže obci, ve které se nacházela převážná část pozemků původních. Nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků, jak to učinili žalobci v daném případě; soud prvního stupně pak v tomto soudním řízení bez dalšího odůvodnění dospěl k závěru o vhodnosti náhradního pozemku parc. č. 789/1 v katastrálním území R. v daném případě z Pozemkového úřadu na žalobce. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně neměl za to, že tu nárok žalobců nemohl být promlčen vzhledem k ustanovení § 101 občanského zákoníku. Byl totiž toho názoru, že vzhledem k tomu, že přímo ve výrokové části rozhodnutí pozemkového úřadu z 28. 12. 1994 (které nabylo právní moci 6. 2. 1995) nebylo žalobcům, jako oprávněným osobám, přiznáno právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků, „nezakládá toto rozhodnutí právní režim promlčení podle § 110 občanského zákoníku, podle něhož se právo, bylo-li přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. V daném případě žalobci, dovozoval odvolací soud, mohli právo na vydání náhradních pozemků ve vztahu k P. f. ČR (jako příslušnému subjektu) uplatnit poprvé 7. 2. 1995, takže tříletá promlčecí doba doběhla 7. 2. 1998, přičemž předmětný nárok žalobci uplatnili u soudu až mnohem později, a to 5. 12. 2000. Žalobci uváděná dohoda o narovnání ze dne 14. 5. 1998 nebyla tu uznáním práva, protože v ní nešlo o uznávací prohlášení žalovaného P. f. ČR, kterým by tento fond uznával co do důvodů a výše nárok žalobců z hlediska původu a rozsahu nároku. Měl proto odvolací soud za to, že nárok na vydání pozemku, respektive nárok na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci smlouvu o převodu konkrétního náhradního pozemku je promlčen, a protože byla žalovaným fondem vznesena námitka promlčení, nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, žalobcům uplatněný nárok již z tohoto důvodu přiznat. Odvolací soud tedy podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, den 28. 3. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 20. 5. předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Litoměřicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelé namítali především, že odvolací soud nepokládal za podstatné to, že tu pozemkový úřad vydal dne 5. 12. 1994 rozhodnutí, jímž uznává nároky žalobců jako nároky oprávněné, a to nárok na vydání pozemků v celkové výměře 12,5 ha zemědělské půdy. V důsledku této nesprávné právní úvahy dospěl odvolací soud k závěrů, že nárok žalobců je v daném případě promlčen podle ustanovení § 101 občanského zákoníku. Správní akt pozemkového úřadu z roku 1994 (který údajně soud nebyl oprávněn přezkoumávat) nebyl podle názoru odvolacího soudu uznáním závazku, zakládajícím delší promlčitelnost nároku podle občanského zákoníku (podle něhož právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu se ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 občanského zákoníku promlčuje za 10 let ode dne, kdy mělo být rozhodnutí splněno). Dovolatelé však mají za to, že rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v L. z 5. 12. 1994, čj. 72.1070/2172/92-6304, bylo rozhodnutím o právu přiznaném rozhodnutím jiného orgánu státu a byla-li žaloba žalobců podána 2. 12. 2002, tedy před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, pak právo žalobců takto „nemohlo být zeslabeno“. Dovolatelé také nepokládají za správný závěr odvolacího soudu, že tu je také třeba vztáhnout začátek promlčecí doby k uplatnění nároku ža