28 Cdo 3036/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3036/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2021 Spisová značka:28 Cdo 3036/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3036.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Pasivní legitimace Promlčení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 3. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3036/2021-204 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce PLISKA Interactive Services Consulting, s. r. o., IČ 49969927, se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalovanému Brněnské komunikace, a. s., IČ 60733098, se sídlem v Brně, Renneská třída 787/1a, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zaplacení 1 344 868 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 288/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2021, č. j. 19 Co 20/2021-184, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2021, č. j. 19 Co 20/2021-184, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2020, č. j. 15 C 288/2017-162, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2021, č. j. 19 Co 20/2021-184 (dále jen „odvolací soud“), byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2020, č. j. 15 C 288/2017-162 (dále jen „soud prvního stupně), potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 344 868 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Žalobce se domáhal vrácení částky 1 344 868 Kč s příslušenstvím, kterou uhradil (v tehdejším postavení žalovaného) současnému žalovanému (tehdy žalobci) na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2015, č. j. 254 C 110/2011-305, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2016, č. j. 44 Co 232/2015-341, jež byly posléze zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3590/2016. Nejvyšší soud v této věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 28 Cdo 961/2020-130, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2019, č. j. 19 Co 201/2019-112, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2019, č. j. 15 C 288/2017-84, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 344 868 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudům nižšího stupně, jež uzavřely, že posléze zrušenými pravomocnými soudními rozhodnutími uložená povinnost nájemce (žalobce) zaplatit dlužné nájemné za období let 2007 a 2008 (1 344 868 Kč s příslušenstvím) žalovanému, coby majiteli účtu u peněžního ústavu, sjednaného smluvními stranami nájemní smlouvy (uzavřené dne 31. 1. 2006 mezi žalobcem a statutárním městem Brnem) jako platební místo, odpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, a poskytnutá platba tudíž nezakládá vznik bezdůvodného obohacení, vytkl, že se nezabývaly tím, zda v době úhrady vynucené účinky pravomocných soudních rozhodnutí nebylo právo věřitele již promlčeno – v takovém případě by totiž zrušení pravomocných soudních rozhodnutí mělo za následek odpadnutí procesněprávního důvodu plnění a vznik bezdůvodného obohacení na straně účastníka řízení, jemuž bylo plnění adresováno (žalovaného). Odvolací soud v dalším řízení žel opětovně dovodil, že v situaci, kdy zaplacení částky na účet třetí osoby sjednaný jako platební místo, je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně (pronajímateli – statutárnímu městu Brnu), a nikoliv majiteli účtu (žalovanému), pročež zde není založen vztah mezi osobou zasílající peníze (žalobcem) a majitelem účtu, není na místě zabývat se otázkou, zda v době plnění vynuceného účinky pravomocných soudních rozhodnutí nebylo uspokojované právo již promlčeno. Žalobu proto, aniž se promlčením zabýval, znovu zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného (majitele účtu u peněžního ústavu sloužícího jako platební místo). Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, je-li pro posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného (majitele účtu u peněžního ústavu sloužícího jako platební místo) rozhodný závěr o tom, zda v době poskytnutí plnění na základě posléze zrušených pravomocných soudních rozhodnutí bylo uspokojované právo třetí osoby již promlčeno. Měl za to, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009, ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3805/2010, a ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013. Namítal, že dluh, k jehož zaplacení byl zavázán posléze zrušenými pravomocnými soudními rozhodnutími, neměl v úmyslu, coby promlčený, hradit a uspokojil jej toliko ve snaze odvrátit účinky těchto rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (zda okolnost, že dluh zapravený na základě posléze zrušeného pravomocného rozsudku byl již promlčen, opodstatňuje vznik bezdůvodného obohacení procesní protistrany, jíž bylo plnění adresováno), již odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou) i od závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem v tomto řízení. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. Bezdůvodné obohacení představuje závazek (§ 489 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jímž se vzhledem k § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, řídí posuzovaná věc), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020). V případě plnění na základě později zrušeného vykonatelného rozhodnutí pak dovolací soud ve své rozhodovací