28 Cdo 3041/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3041/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 11. 2019 Spisová značka:28 Cdo 3041/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3041.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3041/2019-471 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 192/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2019, č. j. 26 Co 68/2019-452, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 2. 2019, č. j. 9 C 192/2018-411, zrušen v té své části, jíž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno; v části ukládající žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání dalších, v tomto výroku rozsudku identifikovaných pozemků (v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY, XY, a XY) jako náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), byl označený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu). V rozsahu výroku pod bodem II byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „výše restitučního nároku žalobce uspokojeného vydáním náhradních pozemků činí 1 754 843,80 Kč“ (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto jak o nákladech řízení u soudu prvního stupně, tak i o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu). Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Konkrétní hlediska přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 občanského soudního řádu) připíná k vyřešení otázky promlčení práva na přecenění restitučního nároku, při němž se měl odvolací soud odchýlit od konstantní judikatury dovolacího soudu (poukazujíc přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1659/2003 a sp. zn. 28 Cdo 442/2011). Za nesprávné považuje dovolatelka i ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, potažmo určení hodnoty restitučního nároku, namítajíc, že odňaté a nevydané pozemky odvolací soud – v rozporu s jí citovanou judikaturou dovolacího soudu – nesprávně ocenil jako pozemky stavební. Napadá i vyřešení otázky, zdali byly splněny předpoklady pro uspokojení nároku oprávněné osoby převodem pozemků mimo veřejnou nabídku na základě podané žaloby, jsouc přesvědčena o tom, že vůči žalobci nepostupovala liknavě. Přitom namítá, že se odvolací soud otázkou liknavosti nezabýval a nezkoumal, jsou-li žalobcem nárokované pozemky jako náhradní k tomuto účelu vhodné a nebrání-li jejich převodu některá ze zákonem stanovených překážek. Rozhodnutí dovolatelka napadá i v části výroku o náhradě nákladů, vytýkajíc zde odvolacímu soudu, že při částečném zastavení řízení neaplikoval ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Zde sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně netrpí, je-li vystavěna i na tom zjiště