28 Cdo 3105/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3105/2025-679 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému: Jednota Teplice, družstvo, IČO: 00032107, se sídlem v Teplicích, Zemská 818, zastoupenému Mgr. Josefem Karnoubem, advokátem se sídlem v Bílině, 5. května 213/4, o zaplacení částky 205 886 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 108 C 17/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 95 Co 167/2025-633, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 95 Co 167/2025-633, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Teplicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 108 C 17/2017-597, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 538 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 113 348 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a současně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 890 Kč (výrok III). Žalobkyni byla dále uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Teplicích poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 28 532 Kč (výrok IV) a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Teplicích na poměrné části soudního poplatku částku 4 628 Kč (výrok V). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 95 Co 167/2025-633, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a výroku V změnil tím způsobem, že se žalovanému povinnost k zaplacení soudního poplatku neukládá (výrok I). Odvolací soud dále odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II) a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III). 3. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 205 886 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně: žalovaný užíval v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2016 pozemky parc. č. 486 o výměře 310 m² a parc. č. 487 o výměře 740 m², oba zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice, na listu vlastnictví č. 60000 pro katastrální území Teplice - Řetenice, obec Teplice. Označení pozemky jsou ve vlastnictví žalobkyně a tvoří součást obchodního a průmyslového areálu „Perla“. Na pozemcích žalobkyně jsou umístěny stavby č. p. 430 a č. p. 431, obě zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice, na listu vlastnictví č. 6520 pro katastrální území Teplice - Řetenice, obec Teplice; stavby jsou ve vlastnictví žalovaného. Soudy nižších stupňů dále zjistily, že stavba č. p. 430 zaujímá plochu celého pozemku parc. č. 486 a stavba č. p. 431 zaujímá plochu 312 m² na pozemku parc. č. 487; součástí stavby č. p. 430 a č. p. 431 je taktéž nákladová rampa, průchod a zásobovací komunikace umístěné na pozemku parc. č 487. Za užívání pozemků žalovaný zaplatil žalobkyni částku 62 400 Kč. Mezi účastníky řízení nebyla uzavřena žádná nájemní či jiná smlouva, jež by mohla být právním titulem k užívání pozemků. V řízení byla mezi účastníky sporná výměra užívaných pozemků, za níž má být poskytnuta náhrada, výše náhrady a započtení úhrad žalovaného. 4. Zjištěný skutkový stav odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posoudil podle § 2991 odst. 1 a 2 a § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Přisvědčil s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu (připomněl závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, a ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011 – uvedená rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) správnosti závěru soudu prvního stupně, že výše bezdůvodného obohacení odvisí od částky, kterou by musel v daném místě a čase vynaložit vlastník stavby, aby si zpravidla formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru, a to bez ohledu na to, k jakému účelu nemovitost provozuje. Konstatoval dále, že pokud není možné zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s touto skutečností po odborné stránce vypořádal, a na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách. V rámci revizního znaleckého posudku (včetně jeho dodatků), který podal znalecký ústav při Vysoké škole ekonomické, Institut oceňování majetku (dále též „znalecký ústav“), se zpracovatel vypořádal s tím, že nebylo reálně možné zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků pro srovnání a proto postup, kterým byla výše obvyklého nájemného určena (podle pozemků zastavěných stavbou jiného vlastníka v dalších statutárních městech celého Ústeckého kraje), označil za správný. Užitou metodu ocenění znalecký ústav řádně odůvodnil a obhájil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný užíval celou výměru pozemků žalobce včetně pozemků přímo nezastavěných, neboť i takové pozemky tvoří v daném případě souvislý funkční celek se stavbami žalovaného a slouží i zákazníkům provozoven umístěných v areálu „Perla“. Žalobkyni proto náleží náhrada za bezesmluvní užívání pozemků žalovaným ve výši vycházející z revizního posudku znaleckého ústavu snížená o úhradu poskytnutou žalovaným ve výši 62 400 Kč, tj. částka 92 538 Kč. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“). Má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované v dovolání označenými rozhodnutími, a to způsobu určení majetkového prospěchu vzniklého užíváním cizí věci bez právního důvodu, kterým má být peněžitá částka vynakládána obvykle v daném místě a čase za užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu. Za nesprávné označil právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud se jedná o vyhodnocení pozemků použitých pro zjištění obvyklého nájemného v daném místě. Zdůraznil, že v řízení bylo předloženo dostatečné množství reprezentativních vzorků nemovitostí na území statutárního města Teplice a pro určení peněžité náhrady za plnění bez právního důvodu proto nebylo důvodné použít nemovitosti z jiných statutárních měst Ústeckého kraje. Rovněž konkluze odvolacího soudu, že rampa, průchod a zásobovací komunikace, které se nachází na pozemku parc. č. 487 jako příslušenství, jsou součástí stavby parc. č. 430, je nesprávná, neboť nezastavěná plocha bezprostředně nesouvisí s označenými stavbami žalovaného, není nutná k jejímu provozu a žalovanému tedy na úkor žalobkyně žádné bezdůvodné obohacení nevzniká. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně nesouhlasila s podaným dovoláním. Připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, jímž bylo ve skutkově obdobné věci týchž účastníků odmítnuto dovolání, v němž žalovaný uplatňoval téměř totožné argumenty jako v nynějším podání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon v rozsahu uvedeném níže v bodě 23 odůvodnění tohoto usnesení připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání není přípustné, jelikož ž