28 Cdo 3118/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3118/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 3. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3118/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3118.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 3 písm. b) předpisu č. 428/2012 Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 5/1945 Sb. § 1 předpisu č. 128/1946 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1443/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3118/2023-1062 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká1024/1a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupena JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, za účasti: Suverénní řád Maltézských rytířů – České velkopřevorství, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, identifikační číslo osoby: 00569623, zastoupen JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, o vydání nemovité věci – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 C 3/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2023, č. j. 4 Co 132/2022-1005, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2023, č. j. 4 Co 132/2022-1029, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit Suverénnímu řádu Maltézských rytířů – Českému velkopřevorství k rukám jeho zástupce, JUDr. Ondřeje Rathouského, advokáta se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2022, č. j. 26 C 3/2016-940, zamítl „žalobu s návrhem, aby soud rozhodl, že pozemek dle KN parc. č. 269, jehož součástí je stavba Březiněves č. p. 1, zemědělská usedlost (část pozemku dle PK parc. č. 14, zastavěná hospodářským stavením č. p. 1 a nádvořím v k. ú. Březiněves, obec Praha, se nevydává účastníku Suverénnímu řádu Maltézských rytířů – Českému velkopřevorství, a aby tak bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 25. 11. 2015, č. j. SPU 618649/2015/01/Jeh, sp. zn. SPU 251999/2014/01“ (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit Suverénnímu řádu Maltézských rytířů – Českému velkopřevorství (dále také „další účastník řízení“) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 49.368,- Kč (výrok II.). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 4 Co 132/2022-1005, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2023, č. j. 4 Co 132/2022-1029, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit dalšímu účastníku řízení k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení dvou právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Připomněla, že ve věci téže církevní právnické osoby již Nejvyšší soud a Ústavní soud rozhodovaly (věci sp. zn. 28 Cdo 1877/2022 a sp. zn. 28 Cdo 1802/2021 a sp. zn. IV. ÚS 3238/22 a sp. zn. IV. ÚS 2662/21) a dospěly k odlišnému závěru než Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, jehož konkluze dle názoru podávajícímu se z usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3238/22, představují odklon od dřívější nálezové judikatury a stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Dále žalobkyně poukázala na odchýlení se odvolacího soudu od závěrů judikatury Nejvyššího soudu v otázce potřeby poskytnout poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Co 721/2008, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012 (tyto rozsudky jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 4. Další účastník řízení ve vyjádření k dovolání obsáhle rekapituloval závěry nálezů Ústavního soudu ze dne ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3919/19, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, jež se dle jeho mínění prosadí i v poměrech projednávané věci. Připomněl, že rozsudek odvolacího soudu je s těmito závěry plně v souladu. Navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. 6. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 20. 1. 2016 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť řešení sporné právní otázky, jak byla v dovolání vymezena, tj. zda pozemek parc. č. 269 se stavbou č. p. 1 může být coby součást bývalého Velkostatku Březiněves dalšímu účastníkovi řízení vydán, když ke spáchání majetkové křivdy na církevní právnické osobě došlo ještě před rozhodným obdobím, nelze poměřovat se závěry vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1802/2021, a ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1877/2022, jež se sice rovněž týkají restituce původního církevního majetku dalšího účastníka řízení, nicméně posouzení sporné právní otázky, zda další účastník řízení je oprávněnou osobou dle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (s přihlédnutím k ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. vymezujícímu rozhodné období) bylo u nich podmíněno individuálními okolnostmi případu. Od nich poměry přítomné právní věci vykazují relevantní skutkovou odchylku spočívající v tom, že nárokovaný majetek byl s kladným výsledkem pro dalšího účastníka řízení podroben postupu dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“). 9. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. (zde konkrétně podle jeho § 9) musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména § 2 písm. a) citovaného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v § 5 téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle § 1 jmenovaného zákona počínajícího dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu