28 Cdo 3139/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3139/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2010 Spisová značka:28 Cdo 3139/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3139.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Dědické řízení Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Řízení o dědictví Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 6 odst. 1 písm. h) předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 12. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 03.14.2011II.ÚS 769/11JUDr. et PhDr. Stanislav Balíkodmítnuto01.25.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3139/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. H. K., 2. M. K. L., a 3. T. K. L., zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní třída č. 43, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 1. 2010, sp. zn. 64 Co 363/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 340/2006 (žalobkyň H. K., T. K. L. a M. K. L., zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, proti žalované Městské části Praha 6, 160 00 Praha 6, Československé armády 23, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem, 160 00 Praha 6, Národní obrany 909/45, o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto: I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě, podané u soudu 31. 10. 1995 původním žalobcem B. K., bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 1. 2009, č. j. 9 C 340/2006-208. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba s návrhem, a by žalované Městské části Praha 6 bylo uloženo vydat nynějším žalobkyním H. K. (z jedné ideální poloviny), M. K. L. (z jedné ideální čtvrtiny) a T. K. L. (z jedné ideální čtvrtiny) dům čp. 394 a pozemek parc. č. 894 (o výměře 287 m2) v katastrálním území B. (obec Praha). Bylo také rozhodnuto, že uvedené žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované městské části na náhradu nákladů řízení 35.623,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyním bylo dále uloženo zaplatit na úhradu zálohově placených nákladů tohoto řízení 7.520,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 1. 2010, č. j. 64 Co 363/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21. 1. 2009, č. j. 9 C 340/2006-208, potvrzen. Žalobkyním bylo uloženo, aby zaplatily společně a nerozdílně žalované městské části na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu) a neshledal odvolání žalobkyň důvodným. Odvolací soud uváděl, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, vlastnily původně podílové spoluvlastnice K. L. a M. L. (každá z jedné poloviny) a jejich podíly přešly na stát jako odúmrť podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 6 sp. zn. 6 D 1629/88 a bývalého Státního notářství pro Prahu 8 sp. zn. 8 D 199/63. Podle obsahu závětí původních spoluvlastnic, datovaných 15. 6. 1959, měl však podíly obou spoluvlastnic nabýt právní předchůdce nynějších žalobkyň B. K. Ten ve své žalobě z 31. 10. 1995 uplatňoval, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a jako restituční důvod uplatňoval, že tu sporné nemovitosti přešly na stát na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. V průběhu tohoto soudního řízení však nebylo zjištěno, zejména z obsahu spisů o projednání dědictví po zemřelých K. a M. L., že by B. K. učinil nějaké prohlášení o odmítnutí dědictví (písemně nebo ústně do soudního protokolu ve smyslu ustanovení § 518 dříve platného občanského zákoníku /zákona č. 141/1950 Sb./). Nebylo také v řízení doloženo, že by se B. K. jako dědic po zemřelých původních spoluvlastnicích nemovitostí domáhal vůči státu jejich vydání, když nemovitosti přešly na stát jako odúmrť. Odvolací soud dovozoval, že „i když dědictví po K. L. její sestra M. L. zřejmě odmítla v tísni a byl by v jejím případě dán restituční nárok, nebyl B. K. v takovém poměru k M. L., aby na něj restituční nárok přešel v rozsahu v němž M. L. odmítla dědictví po své zemřelé sestře K. L. Odvolací soud se ztotožnil i s právní mi závěry soudu prvního stupně, že tu v daném případě nedošlo k přechodu sporných nemovitostí na stát bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), ani že by tu k odnětí vlastnického práva došlo v důsledku politické perzekuce nebo v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.). Původní žalobce B. K. odešel do emigrace počátkem 50. let minulého století, ale v době jeho odchodu do emigrace byly vlastnicemi sporných nemovitostí jiné osoby, v roce 1961 a 1963 se bývalé státní notářství o existenci závětního dědice nedovědělo a B. K. se také o dědictví po K. L. a po M. L. nepřihlásil; odvolací soud proto dospěl k závěru, že v případě B. K. „nebyl splněn restituční důvod podle ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb.“ Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto a poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 12. 3. 2010 advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 10. 5. 2010 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnuti odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolateky poukazovaly k doložení svého nároku na to, že původní žalobce B. K. uplatnil řádně a včas svůj nárok ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. proti žalované městské části, která je v této právní věci povinnou osobou, jež ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. sporné nemovitosti držela (jako majetek svěřený jí Hlavním městem Prahou ke dni podání výzvy k vydání věcí i ke dni podání žaloby v této právní věci). Dovolatelky dále poukazovaly na to, že původní spoluvlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, K. L. zemřela 4. 6. 1961 a její polovina nemovitostí přešla podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 6 (sp. zn. 6 D 650/61) jako odúmrť na stát. Další původní spoluvlastnice nemovitostí M. L. zemřela 23. 11. 1962 a její polovina nemovitostí přešla na stát jako odúmrť podle rozhodnutí bývalého Státního notářství pro Prahu 8 (sp. zn. 8 D 199/63). Dovolateky jsou přesvědčeny, že jejich právní předchůdce B. K. zdědil dům čp. 394 a pozemek parc. č. 894 v katastrálním území B. podle platných závětí K. L. a M. L. z 15. 6. 1959. B. K. žil od roku 1951 v emigraci v K., nemohl uplatnit v Československu své dědické právo, protože byl tehdy v ČR z politických důvodů pronásledován a zděděný majetek mu byl „se vší pravděpodobností odepřen nebo zkonfiskován“. B. K. uprchl do ciziny, když byl tehdy poslán do tábora nucených prací, a to výměrem komise pro zařazování do táborů nucených prací při KNV se sídlem v Liberci z 22. 5. 1950 a výměrem Krajského národního výboru v Liberci z 20. 9. 1950; z tábora nucených prací uprchl 1. listopadu 1950 a spolu s manželkou se dostali až do Berlína. Dovolatelky tedy v řízení tvrdily, že „čs. stát převzal uvedené nemovitosti po K. a M. L. bez právního důvodu podle § 6 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb.“; „postup při odnětí tohoto majetku byl, byť formálně právně v pořádku, postupem v důsledku politické perzekuce (§ 2 zákona č. 87/1991 Sb.)“; proto mají dovolatelky za to, že se „právem domáhají odčinění majetkov