28 Cdo 3145/2007 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3145/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky Dr. Ing. E. F., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Co 222/2006, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 147/97 [žalobkyně E. F., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. S. n. m. B., s. p.,  2. S. m. B.,  zastoupenému advokátkou, 3. M. M., a 4. I. M., zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti kupních smluv], takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně, podané u soudu 7. 7. 1997, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z  9. 6. 2005, čj. 34 C 147/97-151. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená dne 3. 12. 1990 mezi Čs. s. – P. b. h. B.., s.p., jako prodávajícím, a H. Š., jako kupující, je neplatná, pokud se týká ideální poloviny bytu č. 10 (II.kategorie) ve 4. poschodí domu  v B., a pokud se týká ideální poloviny spoluvlastnického podílu celkem ve výši 6,77 % na společných částech domu, a dále bylo určeno, že kupní smlouva, uzavřená dne 3. 12. 1990 mezi Č. s. – P. b. h. B., s. p., jako prodávajícím, a I. M. a M. M., jako kupujícími, je neplatná, pokud se týká ideální poloviny bytu č. 11 (I. kategorie) ve 4. poschodí domu v B., a pokud se týká ideální poloviny spoluvlastnického podílu celkem ve výši 14,61 % na společných částech domu. Byla však zamítnuta žaloba žalobkyně, pokud se jí domáhala určení, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená 3. 12. 1990 mezi Č. s. – P. b. h. B.., s. p., jako prodávajícím, a H. Š., jako kupující, ohledně ideální poloviny bytu č. 10 (II. kategorie) a ohledně ideální poloviny spoluvlastnického podílu (6,77 %) na společných částech domu, jakož i aby bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená 3. 12. 1990 mezi Č. s. - P. b. h. B.., s. p., jako prodávajícím, a I. M. a  M. M., jako kupujícími, ohledně ideální poloviny bytu č. 11 (I. kategorie) ve 4. poschodí domu  v B., a ohledně ideální poloviny spoluvlastnického podílu (14,61 %) na společných částech uvedeného domu. Žalobní návrh na určení neplatnosti uvedených kupních smluv ze 3. 12. 1990, uzavřených mezi Č. s. – P. b. h. B.., jako prodávajícím, a H. Š., jako kupující, i  I. M. a M. M., jako kupujícími, byl soudem prvního stupně zamítnut vůči žalovanému S. M. B. Bylo také soudem prvního stupně rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O odvoláních žalobkyně E. F. a žalovaných M. M. a I. M. proti uvedenému rozsudku  soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 23. 1. 2007, sp. zn.  20 Co 222/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn na zamítnutí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném I.), jímž byla určena  neplatnost uvedené kupní smlouvy ze 3. 12. 1990, uzavřené mezi prodávajícím Č. s.- P. b. h. B. a kupující H. Š., jakož i neplatnost uvedené kupní smlouvy ze 3. 12. 1990, uzavřené mezi prodávajícím Č. s.  P.b. h. B. a kupujícími M. M. a I. M. V žalobu zamítajících výrocích (označených II. a III.) a ve výroku o nákladech řízení (označených III) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že náhrada nákladů odvolacího řízení se žádnému z účastníků řízení nepřiznává. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných  M. M. a  I. M. bylo shledáno důvodným, zatím co dovolání žalobkyně nikoli. Odvolací soud především uváděl, že má (shodně se soudem prvního stupně) za to, že tzv. blokaci podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, podléhala v daném případě pouze jedna ideální polovina domu v B., a to na základě žalobkyní podané výzvy k vydání nemovitostí, takže po nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (po l.11.1990) mohla být druhá polovina nemovitostí převedena do vlastnictví jiného. Ve smlouvách uvedené spoluvlastnické podíly nepřesahovaly ideální polovinu nemovitosti, na kterou dopadalo ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud však naproti tomu zdůrazňoval, že nesouhlasí se skutkovým zjištěním a právním posouzením částečné neplatnosti (v jedné ideální polovině) uvedených kupních smluv z 3. 12. 1990, odůvodněné tím, že „v domě nejsou řádně vymezeny bytové jednotky a že na dům je třeba pohlížet jako na celek, nikoli jako na soubor bytů.“ Uvedené smlouvy ze 3. 12. 1990 o prodeji bytů do osobního vlastnictví byly uzavírány podle dříve platného zákona č. 52/1966 Sb., o prodeji bytů do osobního vlastnictví, přičemž podle ustanovení § 14 tohoto zákona byla-li uzavírána kupní smlouva o prodeji bytů do osobního vlastnictví, mohl již stát být vlastníkem pouze zbývajících bytů v domě; uzavřením smluv ze 3. 12. 1990 tu tedy došlo k reálnému vymezení bytů v domě v B.; nebylo tu také třeba činit prohlášení vlastníka budovy pro zápis do katastru nemovitostí, ani provedení vymezení vztahů spoluvlastníků ke společným prostorám v ideálním spoluvlastnickém podílu (jak to později již vyžadoval zákon č. 72/1994 Sb.). Odvolací soud tedy dospěl k výslednému závěru, že smlouvy ze 3. 12. 1990, uzavřené mezi Č. s. – P. b. h. B. a žalovanými M. M. a  I. M., jakož i H. Š., splňovaly náležitosti podle zákona č. 52/1966 Sb. a v těchto smlouvách došlo i k vymezení bytů jako věcí reálných. Odvolací soud nepokládal za důvodné námitky žalobkyně týkající se potřeby aplikace ustanovení § 140 občanského zákoníku ohledně předkupního práva v daném případě, ani ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku (o hospodaření se společnou věcí, při němž rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů) v tomto případě. Z těchto základních důvodů odvolací soud jednak podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu zamítavé výroky ve věci samé (označené II. a III.) rozsudku soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné a ohledně výroku (označeného I.), jímž bylo žalobě vyhověno, změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a to tak, že i žalobní návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy ohledně bytů č. 10 a č.11 a společných částí domu v B. byl zamítnut. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 16. 4. 2007 podáno u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z  23. 1. 2007 (sp. zn. 20 Co 222/2006 Krajského soudu v Brně) ve svých žalobu zamítajících výrocích a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka poukazovala na to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a to pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Ve vztahu k potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu (označeným II. a III.) je podle názoru dovolatelky její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu; dovolatelka má za to, že tyto žalobu zamítající výroky rozsudku sodu prvního stupně byly vyneseny až poté, co byl soud prvního stupně vázán právním názorem obsaženým v rozsudku Krajského soudu v Brně ze 6. 2. 2001, sp. zn. 20 Co 813/99. Je tu však dána přípustnost dovolání i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, dovozovala dovolatelka, neboť „výroky rozsudku soudu prvního stupně označené I., II., III. a IV. tvoří jednolitý celek a dovoláním napadený výrok rozsudku, označený II., mají po právní stránce zásadní význam. Jde tu o řešení právní otázky, „jaký dopad má případná částečná blokace (v rozsahu jedné ideální poloviny) restitucí dotčených nemovitostí (bytů) na platnost právních úkonů k těmto nemovitostem (bytům), uzavřených po účinnosti restitučních zákonů.“ Dovolatelka má za to, že rozhodování konkrétně Krajského soudu v Brně o této otázce je rozdílné. Dovolatelka uplatňovala ve svém dovolání jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejím dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), a také, že skutková zjištění odvolacího soudu o platnosti kupních smluv k bytům v daném případě nemají oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolatelky na daný případ dopadá plně ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.; s tímto ustanovením souvisí vyčlenění jen jediné výjimky ve vztahu k bytům, a to platná realizace dohody o odevzdání a převzetí bytů na podkladě dohod o výměně bytů. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že zákon č. 403/1990 Sb. nezamýšlel založit blokaci (ve smys