28 Cdo 3158/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3158/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 1. 2025 Spisová značka:28 Cdo 3158/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.3158.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Pozemní komunikace Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2991 odst. 1 a 2 o. z. § 7 odst. 1 předpisu č. 13/1997 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 2. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 03.03.2025I.ÚS 669/25 Tomáš Langášek odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost5. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3158/2024-203 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalované městské části Praha 21, se sídlem v Praze 9, Staroklánovická 260, identifikační číslo osoby: 00240923, zastoupené Mgr. Renatou Hovorkovou, advokátkou se sídlem v Kamenici, Slámová 670, o zaplacení částky 312.616,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 173/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2024, č. j. 30 Co 217, 218/2024-144, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 11.954,80 Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Renaty Hovorkové, advokátky se sídlem v Kamenici, Slámová 670, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, č. j. 19 C 173/2023-90, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2024, č. j. 19 C 173/2023-116, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 314.059,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 95.638,40 Kč (výrok II.). Dále soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 5. 2024, č. j. 19 C 173/2023-118, zrušil část výroku I. výše zmíněného rozsudku, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1.443,30 Kč s příslušenstvím od 8. 6. 2020 do 12. 6. 2020, řízení v této části zastavil a dále zrušil výrok II. shora označeného rozsudku (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 95.638,40 Kč (výrok II.). 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (proti rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, a proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 30 Co 217, 218/2024-144, rozsudek soudu prvního stupně i usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 23.910 Kč (výrok II.). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce se na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 20. 6. 2017, č. j. 154 EX 55/2001-25, s právními účinky ke dni 11. 7. 2017, stal vlastníkem pozemku parc. č. XY, ostatní plocha – ostatní komunikace, v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“). Předmětný pozemek je v celé své ploše zastavěn stavbou veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pozemních komunikacích“), která tvoří součást tohoto pozemku. Uvedená účelová komunikace byla vybudována původním vlastníkem předmětného pozemku, jenž byl současně investorem této stavby, přičemž kolaudačním rozhodnutím ze dne 30. 3. 2001 bylo na předmětném pozemku povoleno trvalé užívání části stavby jako obslužné a obytné komunikace v komplexu bytových domů – ul. XY. Soudy nižších instancí tak se zřetelem na konkrétní okolnosti případu dovodily, že původní vlastník předmětného pozemku komunikaci věnoval veřejnému užívání. Uzavřely proto, že žalobci nenáleží za období od 13. 6. 2020 do 31. 5. 2023 náhrada za užívání veřejně přístupné účelové komunikace na předmětném pozemku, a tudíž bezúplatným užíváním předmětného pozemku nevzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání. Domnívá se, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro řešení otázky, jež má být dle názoru dovolatele posouzena odlišně od dosavadní judikatury představované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími, a to, zda vzniká vlastníkovi pozemku nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání veřejně přístupné účelové komunikace situované na takovém pozemku. Vyjadřuje přesvědčení, že pouhý souhlas se vznikem veřejně přístupné účelové komunikace v rovině veřejného práva nevylučuje z pohledu soukromého práva nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť se jedná o toliko veřejnoprávní podmínku pro vznik práva na obecné užívání veřejné účelové komunikace. Má rovněž za to, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním veřejně přístupné účelové komunikace je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Podotýká, že judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2910/2023, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, a ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 330/2020 (zmíněná usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), nerespektuje zásadu, že uplatňování práva soukromého (vztah z bezdůvodného obohacení) je nezávislé na uplatňování práva veřejného (institut obecného užívání). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018, přitom dle názoru dovolatele vyplývá, že veřejnoprávně dovolené užívání cizího pozemku může zakládat soukromoprávní nároky vlastníka daného pozemku, zejména není-li v poměrech veřejného práva náležitě řešena kompenzace takto nastalého omezení vlastnického práva, což je i případ zákona o pozemních komunikacích. Za rozdílně řešenou v judikatuře dovolacího soudu pak pokládá též otázku, zda souhlas vlastníka pozemku se vznikem veřejného prostranství může vyloučit právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku jeho obecného užívání. Zdůrazňuje, že ačkoli existuje právní důvod užívání veřejného statku vyplývající z veřejného práva (konkrétně ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a zákona o pozemních komunikacích), nejde o titul, podle kterého by žalované vzniklo oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby získávala bezplatně. V tomto směru pak upozorňuje na ústavně nekonformní judikatorní závěry stan nemožnosti vlastníka odvolat souhlas se vznikem veřejně přístupné účelové komunikace. Poukazuje také na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků tvořících veřejné prostranství, kterou je třeba dle mínění dovolatele aplikovat i ve vztahu k veřejně přístupným účelovým komunikacím. Namítá rovněž porušení práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat, zákazu diskriminace a práva na spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek a usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce zcela ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, který pokládá za správný, spravedlivý a souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Podotkla, že žalobce nereflektuje zvláštnosti veřejné účelové komunikace jako veřejného prostranství svého druhu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. 6. K vyjádření žalované učinil žalobce repliku, v níž setrval na stanoviscích předestřených v dovolání. Akcentoval, že soudy nižších instancí se nevypořádaly s judikaturou, na niž v průběhu řízení odkazoval. Konstatoval, že z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení nelze činit rozdíly mezi veřejnou účelovou komunikací a veřejným prostranstvím. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištěn