28 Cdo 3219/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3219/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2026 Spisová značka:28 Cdo 3219/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.3219.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Řízení před soudem Zmírnění křivd (restituce) Vyvlastnění Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 244 odst. 1 o. s. ř. § 6 odst. 1 písm. m) předpisu č. 229/1991 Sb. § 6 odst. 1 písm. n) předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3219/2025-570 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně ROUČKA - SLATINA a. s., se sídlem v Brně, Tuřanka 1222/115, identifikační číslo osoby: 46346601, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, za účasti 1) F. H., 2) J. H., obou zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 198/2010, o dovolání F. H. a J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2025, č. j. 18 Co 158/2024-537, takto: I. Dovolání se odmítá. II. F. H. a J. H. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 6 134,70 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Viktora Rossmanna, advokáta se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) – v pořadí třetím – rozsudkem ze dne 12. 2. 2024, č. j. 36 C 198/2010-508, určil, že F. H. a J. H. [dále také jen „účastníci řízení 1) a 2)“] nejsou vlastníky každý v podílu o velikosti jedné ideální poloviny pozemků dle katastru nemovitostí parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 312 m2 a parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 1 386 m2, obou v katastrálním území XY (dříve dle PK části pozemku č. XY, role, o výměře 1 698 m2 v katastrálním území XY) – dále „předmětné pozemky“ (výrok I), čímž změnil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9-RBD (výrok II). Dále účastníkům řízení 1) a 2) uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 240 982,32 Kč (výrok III). 2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání účastníků řízení 1) a 2) rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 18 Co 158/2024-537, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II ve znění, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9-RBD, potvrdil (výrok I), a ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). 3. Soudy nižších stupňů takto v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala znovuprojednání věci týkající se restitučního nároku účastníků řízení 1) a 2) [vydání rozsudku, jenž by nahradil rozhodnutí správního orgánu s tím, že účastníci řízení 1) a 2) nebudou určeni spoluvlastníky předmětných pozemků v konkretizovaných ideálních podílech], o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 20. 10. 2010, č. j. 110/91/9-RBD. Soudy nižších stupňů shledaly, že stát pozemky převzal na základě existujícího právního důvodu, rozhodnutí o vyvlastnění, za které byla vlastníkům poskytnuta odpovídající náhrada. Nepokládaly přitom za podstatné, zda vlastníci, právní předchůdci účastníků řízení 1) a 2), náhradu přijali či nikoliv. Konstatovaly tak, že v poměrech projednávané věci nebyla naplněna restituční skutková podstata obsažená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), tj. že se jedná o vyvlastnění pozemků bez vyplacení náhrady. Dále dovodily, že nedošlo ani k naplnění restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Na předmětných pozemcích totiž byla po jejich přechodu na stát vybudována stavba acetylenové stanice, jež v době nabytí účinnosti zákona o půdě byla funkční a sloužila k účelu, pro který byly předmětné pozemky vyvlastněny, tedy k rozšíření závodu Slatina n. p. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali účastníci řízení 1) a 2) dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Namítají, že předmětem vyvlastnění byly dvě části pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY, a to část o výměře 1 746 m2 a část o výměře 183 m2, přičemž náhrada za vyvlastňovanou plochu byla stanovena částkou ve výši 0,80 Kčs za 1 m2. Dle mínění dovolatelů tak částka 1 396,80 Kčs složená do notářské úschovy jako náhrada za vyvlastnění představuje toliko část stanovené náhrady, neboť její výše odpovídá náhradě za vyvlastnění pouze části pozemku o výměře 1 746 m2. Táží se proto, zda lze poskytnutí částečné náhrady interpretovat tak, že se daná parciální náhrada vztahuje k části vyvlastněného pozemku, a tudíž ve vztahu k této části pozemku není naplněn restituční důvod uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Připomínají, že z žádného důkazu nevyplývá souvislost mezi částkou 1 396,80 Kčs a částí vyvlastňovaného pozemku o výměře 1 746 m2. Nadto podotýkají, že v řízení nebylo prokázáno poukázání částky 1 396,80 Kč coby částečné náhrady za vyvlastněný pozemek na účet jeho dosavadních vlastníků [právních předchůdců účastníků řízení 1) a 2)]. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně se k dovolání účastníků řízení 1) a 2) vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání účastníků řízení 1) a 2) odmítl, popřípadě zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastníků řízení 1) a 2) přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání účastníků řízení 1) a 2) není pro jimi vymezenou právní otázku přípustné. 9. Ve vztahu k výkladu a aplikaci restitučního důvodu spočívajícího ve vyvlastnění bez vyplacení náhrady [viz § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě] judikatura Nejvyššího soudu již opakovaně vyjádřila, že uvedený restituční titul není naplněn, byla-li „celá“ stanovená náhrada za vyvlastnění složena na účet dosavadního vlastníka vyvlastněné nemovitosti u příslušné státní spořitelny. Není pak již rozhodující, jak bylo s náhradou dále naloženo [včetně toho, že kupř. sloužila jako úhrada knihovní pohledávky peněžního ústavu; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3801/2007 (tento rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 614/08, jež je přístupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz]. Za vyvlastnění bez vyplacení náhrady rozhodovací praxí dovolacího soudu přitom není považován ani případ, kdy došlo ke složení náhrady za vyvlastnění do úschovy, jež připadla státu po uplynutí kaduční lhůty (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4989/2017, a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 874/2018, jakož i další v nich uvedená rozhodnutí). 10. Odvolací soud se výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu nikte