28 Cdo 323/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 323/2025-807 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce T. Č., zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, proti žalované obci Mečeříž, identifikační číslo osoby 005 09 043, se sídlem v Mečeříži 50, zastoupené Mgr. Miroslavem Gejdošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, o zaplacení 195 170 Kč s příslušenstvím a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 175/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 28 Co 224, 225/2022-598, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 2024, č. j. 28 Co 224, 225/2022-772, t a k t o : Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 20 C 175/2020-540, Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) uložil žalované zaplatit žalobci 195 170 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost (ve výroku blíže konkretizovaná) uvést do původního stavu pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY a jeho upravenou a vyklizenou (ve výroku označenou) část předat žalobci (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV), včetně nákladů vzniklých sátu (výrok V, ve znění usnesení ze dne 17. 6. 2022, č. j. 20 C 175/2020-545). 2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 28 Co 224, 225/2022-598 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 2024, č. j. 28 Co 224, 225/2022-772) rozsudek soudu prvního stupně změnil v části o zaplacení 193 170 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (tak, že v uvedeném rozsahu se žaloba zamítá) a potvrdil co do částky 318 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu); ve zbylém rozsahu výroku I a ve výrocích II – V byl odvoláními napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dovolatel) dovoláním v jeho výroku I v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto (zamítnutím žaloby) o požadavku na zaplacení částky 193 170 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání vymezuje argumentem, že se odvolací soud zpronevěřil závěrům plynoucím z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (z níž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, a ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017), neboť vydal překvapivé rozhodnutí a zasáhl tak do žalobcova práva na spravedlivý proces. V dovoláním napadeném výroku I považuje dovolatel rozsudek odvolacího soudu současně i za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, rozporuplnost a protichůdnost se skutkovým stavem [žalobce v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu (správně Nejvyššího správního soudu) ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009-65]; namítá, že ačkoliv odvolací soud akceptoval soudem prvního stupně učiněný „skutkový náhled“, že předmětný žalobcem vlastněný pozemek je veřejným prostranstvím, nepřiznal žalobci za jeho užívání náhradu z titulu bezdůvodného obohacení, resp. nevysvětlil, jak dospěl k částce toliko 318 Kč, kdy jím přijaté závěry dle mínění dovolatele kolidují i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3159/2016. Dovolatel považuje za nesprávné i odvolacím soudem učiněné posouzení, zda je předmětný pozemek veřejným prostranstvím (maje za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval a aplikoval závěry plynoucí z odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu i co do znaků veřejného prostranství, jež byla vydána v řízeních s odlišným předmětem). K tomu dovolatel formuluje podotázky, které považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešené a jež se týkají naplnění definičních znaků veřejného prostranství ve vazbě na v dané věci učiněná zjištění (územní plán obce, částečné oplocení pozemku jeho novým vlastníkem, potencialita náhrady z titulu bezdůvodného obohacení), eventuelně i co do výše případně vzniklého bezdůvodného obohacení. V průběhu dovolacího řízení, podáním z 10. 2. 2025, pak dovolatel dále doplnil a rozvinul svou dovolací argumentaci (včetně odkazů na další judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu) v otázce definičních znaků veřejného prostranství (i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2910/2023) a bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství (odkazuje zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020). Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. Výtkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné (a souvisejícími výhradami o jeho údajné nesrozumitelnosti a nedostatečném či rozporném odůvodnění), dovolatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (nejde o kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nadto uplatněnou námitku nelze považovat ani za důvodnou, a to ve světle měřítek přezkoumatelnosti rozhodnutí definovaných rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Odvolacím soudem učiněné závěry (co do řešení pro rozhodnutí relevantních otázek, totiž je-li předmětný pozemek veřejným prostranstvím, potažmo náleží-li žalobci jím požadovaná náhrada z titulu bezdůvodného obohacení) jsou logické a srozumitelné a případné (dílčí) nedostatky odůvodnění rozhodnutí nebyly, jak vyplývá i z obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele. Poukazuje-li pak dovolatel na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu (bezdůvodné obohacení) za užívání předmětného pozemku v rozsahu 100 m2 (jde-li o přisouzenou částku 318 Kč), jde (předně) o námitky připínající se k té (hodnotově nepatrné) části rozhodnutí odvolacího soudu, která nebyla dovoláním napadena a jíž bylo žalobě v tam uvedené části vyhověno, přičemž i argumentace dovolatele (že mu byla za užívání takto dotčené části pozemku přiznána náhrada patrně jen 1,59 Kč/m2/rok) je zjevně nesprávná, vychází-li z užívání (zmíněných 100 m2 pozemku) po dobu dvou let, zatímco odvolací soud shledal bezdůvodné obohacení žalované pouze za dobu od 12. 6. 2019 do 5. 9. 2019 a ve zbylém rozsahu nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání zmíněné části pozemku, tj. z