28 Cdo 3321/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3321/2024-574 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, s adresou pro doručování: Lesy České republiky, s. p., Oblastní ředitelství pro jižní Čechy, se sídlem Dobrá Voda u Českých Budějovic, Sadová 2388/19, za účasti Římskokatolické farnosti Rožmberk nad Vltavou, se sídlem v Českém Krumlově, Horní 156, identifikační číslo osoby: 65028325, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 146/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2024, č. j. 5 Co 49/2024-540, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit Římskokatolické farnosti Rožmberk nad Vltavou náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : 1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, č. j. 11 C 146/2016-500, v pořadí svým druhým rozhodnutím ve věci, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 26. 10. 2016, č. j. 514486/2013-R3715/RR21891, rozsudkem soudu ve znění, že účastníku řízení se nevydávají pozemky parcely č. 281, 329/4, 507/4 v katastrálním území Rožmberk nad Vltavou a parcela č. 359/2 v katastrálním území Koryta u Hněvanova (výrok I.). Rovněž rozhodl, že dalšímu účastníku řízení se nevydává část pozemku parcely č. 359/2 v katastrálním území Koryta u Hněvanova, oddělená geometrickým plánem č. 19-217/2023, vyhotoveným A. L. a tam označená jako parcela č. 359/6, čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 26. 10. 2016, č. j. 514486/2013-R3715/RR21891 ve vztahu k uvedenému pozemku (výrok II); výrokem III zamítl žalobu, v části v níž se žalobce eventuálně domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj dne 26. 10. 2016, č. j. 514486/2013-R3715/RR21891, rozsudkem soudu ve znění, že dalšímu účastníku řízení se nevydávají části pozemku parcely č. 359/2 v katastrálním území Koryta u Hněvanova, oddělené výše uvedeným geometrickým plánem a v něm označené jako parcely č. 359 /2 a č. 359/5; připustil změnu žaloby (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). 2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2024, taktéž v pořadí svým druhým rozhodnutím ve věci, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud, vázán právním názorem vysloveným Ústavním soudem v předchozím kasačním nálezu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), uzavřel, že překážka vydání předmětných pozemků dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), není dána, jelikož ve vztahu k majetku účastníka řízení nedošlo k jeho konfiskaci, nemohla-li být konfiskace s jistotou do 14. 6. 1948 provedena. K tomuto závěru odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl na základě důkazní situace, kdy proti sobě na straně jedné stojí pouze holý konfiskační správní akt, kdežto na straně druhé existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že k faktickému převzetí pozemků státem v době předcházející rozhodnému období nedošlo, respektive že pozdější postup orgánů státu v rozhodném období nebyl veden jen snahou ,,pojistit si“ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila. Vyslovený závěr odvolací soud opřel i o Ústavním soudem vyslovenou zásadu in favorem restitutionis (ve prospěch restituce). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3668/2023 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Akcentoval přitom též nejednotné judikatorní závěry Ústavního soudu týkající se účinků konfiskace původního církevního majetku; staví přitom proti sobě konkluze vyjádřené v usneseních Ústavního soudu ze dne 16.11.2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22 a závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20. Domnívá se, že další účastník řízení pozbyl vlastnické právo podle dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 30. 10. 1945, respektive 23. 6. 1945, a tudíž úkony provedené podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 142/1947 Sb.“), nemohly vyvolat žádné relevantní účinky. Namítal nesprávné uplatnění zásady ex favore restitutionis a nesprávné rozlišení mezi věcnou nesprávností a nicotností konfiskační vyhlášky. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Další účastník řízení se k dovolání žalobce vyjádřil nesouhlasně a navrhl jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 7. 2024 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 16. 12. 2016 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání není přípustné. 8. Dovolatel zakládá přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. na odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu představované - ve věci týchž účastníků, jež je vymezena zásadně shodnými skutkovými okolnostmi - usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3668/2023. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že Římskokatolická farnost Rožmberk nad Vltavou není v řízení o určení vlastnického práva dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou dle ustanovení § 3 písm. b) citovaného zákona, neboť ke spáchání majetkové křivdy na jejím právním předchůdci došlo dnem 23. 6. 1945, tj. před rozhodným obdobím vymezeným v ustanovení § 1 citovaného zákona (původní církevní majetek byl platně a účinně konfiskován na základě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. před 25. únorem 1948). Sluší se ovšem uvést, že v odkazované věci nebyl Nejvyšší soud procesně vázán právním názorem vyjádřeným ve věci týchž účastníků nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20. Proto prostor pro uplatnění argumentace použité v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3668/2023, není v poměrech přítomné právní věci dán. I Nejvyšší soud je tak ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky procesně vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20 (jím bylo zrušeno i v této věci dříve vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, č. j. 28 Cdo 4