28 Cdo 3369/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3369/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2017 Spisová značka:28 Cdo 3369/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3369.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Příslušnost soudu funkční Zmírnění křivd (restituce) Pozemkový úřad Dotčené předpisy:§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 244 odst. 1 o. s. ř. § 250f o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3369/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Českomoravský cement, a. s., se sídlem Mokrá-Horákov, Mokrá 359, IČ 262 09 578, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 238/39, za účasti 1) B. S., 2) T. K., 3) M. A. E. K., 4) M. P. K., všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N. Y. 10122, Spojené státy americké (v České republice se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), 5) Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, IČ 709 94 234, a 6) České republiky - Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 1815/96/4-RNP, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 156/2008, o dovolání žalobkyně a účastníků 1), 2), 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2015, č. j. 18 Co 20/2014-545, a o dovolání účastníků 1), 2), 3) a 4) proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. května 2013, č. j. 39 C 156/2008-455, takto: I. Dovolání žalobkyně a dovolání účastníků 1), 2), 3) a 4) se odmítají. II. Řízení o dovolání účastníků 1), 2), 3), a 4) proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. května 2013, č. j. 39 C 156/2008-455, se zastavuje. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky 1), 2), 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Městský soud v Brně v řízení podle části páté občanského soudního řádu (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, č. j. 39 C 156/2008-455, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 8. 2013, č. j. 39 C 156/2008-483, zamítl žalobu na určení, že „účastníci 1) až 4) nejsou osoby oprávněné dle § 2 odst. 3 zákona č. 243/92 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona 243/1992 Sb., a že restituční nárok účastníků 1) až 4) není prokázán k pozemkům v k. ú. M.“ ve výroku specifikovaným (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastníkům 1) až 4) na náhradě nákladů řízení částku 59.554,- Kč k rukám jejich zástupce Vratislava Pěchoty, Jr., Esq. (výrok II.), a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a „Správou železniční dopravní cesty s. o., Státním pozemkovým úřadem s. o.“ se žádnému z těchto účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III.). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 18 Co 20/2014-545, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že „žalobu žalobkyně na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 12. 4. 2005, zn. 1815/94/4-RNP, ohledně restitučního nároku k pozemkům PK p. č. 481/3, 724, 777, 782, 795 a částem původních pozemků PK 489/1, 791, 792/1 a 792/2, které podle katastru nemovitostí tvoří část pozemku p. č. 1897/1, vše v k. ú. M., odmítl, ve zbývající části výroku I. jej potvrdil, ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel z toho, že označeným rozhodnutím pozemkového úřadu, pravomocným dne 21. 4. 2005, bylo rozhodnuto, že účastníci 1) až 4) jsou osoby oprávněné podle § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., nejsou však vlastníky v něm specifikovaných pozemků v k. ú. M. z důvodu jejich zastavěnosti [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)]. Odvolací soud dovodil, že ohledně výše označených pozemků postrádá žalobce legitimaci k podání žaloby, neboť ve vztahu k nim nebyl osobou povinnou; rozhodnutí soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu odmítl. Ve zbývajícím rozsahu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť o restitučním nároku účastníků 1) až 4) rozhodl správní orgán správně. Ohledně odvolacích námitek účastníků 1) až 4) vztahujících se k „žalobnímu protinávrhu“, obsaženému v jejich podání doručeném soudu prvního stupně dne 3. 3. 2010, odvolací soud uvedl, že při projednání věci podle části páté o. s. ř. je soud „limitován“ žalobou a jejími důvody, že žalobu v dané věci podala žalobkyně, nikoliv účastníci 1) až 4), a že soud proto může rozhodovat jen v rozsahu vyplývajícím ze žaloby, tj. zda účastníci 1) až 4) jsou osobami oprávněnými; na tom nic nemění ani to, že žalobkyně v žalobě navrhla, aby označené správní rozhodnutí bylo zrušeno v celém rozsahu, neboť podstatný není žalobní petit, ale důvody, pro které žalobkyně tvrdí, že byla správním rozhodnutím dotčena na svých právech, což v dané věci bylo její tvrzení, že nebyly splněny jí konkrétně označené zákonné předpoklady pro restituci podle zákona o půdě ani podle zákona č. 243/1992 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně „ve zbývající části výroku I.“ potvrzen, a dále účastníci 1) až 4), kteří jej napadli v obou jeho výrocích. Účastníci 1) až 4) dále dovolání směřují i proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání žalobkyně i účastníků 1) až 4) odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť nejsou přípustná. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). V dovolání žalobkyně vymezených právních otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále), rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by relevantní právní otázky (v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené) měly být posouzeny jinak. Ke znovunastolené otázce včasnosti (jakož i k obsahovým náležitostem) uplatnění nároku oprávněnými osobami a k naplnění restitučního důvodu (jeho kvalifikaci) lze odkázat již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2069/2014, vydané ve skutkově podobné věci týchž účastníků (včetně judikatury citované v jeho odůvodnění); dále srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4621/2007, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5048/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4622/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008. Z takto označené judikatury vyplývá, že oprávněné osoby mohly uplatnit svůj nárok podle zákona o půdě, ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (tedy ve lhůtě do 9. 8. 1996, což zde učinily), nebo podle zá