28 Cdo 3416/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3416/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 7. 2025 Spisová značka:28 Cdo 3416/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.3416.2024.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Započtení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 621 o. z. § 619 o. z. § 1989 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3416/2024-390 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Z. F., zastoupené Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, proti žalovanému M. U., zastoupenému JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, o zaplacení 276 504 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 19 C 62/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 6. 2024, č. j. 59 Co 93/2024-327, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladislavy Rapantové, advokátky se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4. Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 59 Co 93/2024-327, Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži („soud prvního stupně“) ze dne 24. 1. 2024, č. j. 19 C 62/2021-273, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 276 504 Kč a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); současně byla žalobkyně zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 2. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném nároku na náhradu investic vynaložených na majetek žalovaného (poté, kdy z původně uplatněné částky 500 226 Kč byla žaloba co do částky 223 722 Kč zamítnuta již rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 2. 2023, č. j. 19 C 62/2021-197, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. 8. 2023, č. j. 59 Co 93/2023-231). Investice měly soudy za prokázané ve výši 276 504 Kč a nárok kvalifikovaly jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z později odpadnuvšího právního důvodu (dle soudy učiněného závěru žalobkyně investovala do nemovitého majetku žalovaného se záměrem společného soužití a užívání nemovitosti oběma účastníky, tehdy partnery, jejichž společné soužití následně zaniklo). Oproti tomu – podle soudy současně učiněného zjištění – žalovaný prokazatelně poukázal na bankovní účet žalobkyně celkem 439 500 Kč, k jejichž přijetí – při rozdílné interpretaci účastníků o důvodu tohoto plnění a absenci dalších důkazů k jeho zjištění – nebyl nalezen právní (spravedlivý) důvod a kdy tedy toto plnění představuje pak podle soudy učiněného závěru bezdůvodné obohacení žalobkyně (dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“). Uvedenou pohledávku, poté, kdy se stala splatnou, žalovaný uplatnil k započtení, jímž došlo ke zrušení pohledávek v rozsahu, v němž se kryjí (§ 1982 odst. 2 o. z.). Žalobkyní současně uplatněnou argumentaci o promlčení práva žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení (započítávané aktivní pohledávky) soudy neměly za opodstatněnou, se zřetelem na zjištění, kdy se žalovaný dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení a kdy tak začala plynout subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 619 a 621 o. z. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a jež se týká posouzení, zda jí vzniklo (složením částky žalovaným na její účet) na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. Současně míní, že odvolací soud v rozporu s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu posoudil otázku promlčení práva (žalovaným namítané pohledávky k započtení) na vydání bezdůvodného obohacení. Navrhuje zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 8. Sluší se předeslat, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že toho, kdo uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji předal jinému, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na druhé straně pak je, aby tvrdila a prokazovala existenci právního důvodu, na jehož základě si směla převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, nebo jeho usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022). 9. Ve vztahu k žalovaným poskytnutým platbám (ve výši 126 500 Kč a 313 000 Kč, jejichž příjemcem byla žalobkyně) neměly soudy za prokázané (zjištěné) skutkové okolnosti, jež by umožňovaly (odůvodňovaly) posouzení, že mezi účastníky (poté, kdy zůstala neprokázána i verze žalovaného o vrácení zápůjčky) vznikl jiný závazek coby právní důvod plnění (namítá-li dovolatelka nyní, že mohlo jít kupř. „o úschovu finančních prostředků, případně o svěření prostředků v režimu ústní inominátní svěřenské smlouvy o úschově peněz“). K tomu pak odvolací soud poukázal i na odlišná, nikoliv zcela konzistentní a v předešlém průběhu řízení vyvrácená tvrzení žalobkyně o prezentovaném důvodu plnění, ať již jde o složení peněz na její účet za účelem jejich zhodnocení, či o jejich dalším použití. 10. Odvolací soud tedy apriori nevyloučil potencialitu právního důvodu plnění, skutečnosti o tom (jejich prokázání tíží žalobkyni coby příjemkyni plnění; viz výše) neměl však za zjištěné. Vyjmenovává-li dovolatelka možné důvody plnění, jde o argumentaci spíše jen v rovině hypotetické a předpokládající jiný než soudy zjištěný skutkový stav (a z tohoto pohledu není pro rozhodnutí relevantní ani jí kladená podotázka, „zda je uložení finančních prostředků na osobním účtu partnera v případě nesezdaného soužití a jejich následné využití pro společné účely bezdůvodným obohacením“, která vychází z premisy – v řízení neprokázané – že mezi stranami došlo ke konsensu o nepravidelném depozitu či dalším nakládání se složenými peněžními prostředky). 11. Sluší se přitom připomenout, že kritika odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění nevystihuje způsobilý dovolací důvod (jímž je podle § 241a odst. 1, věta první o. s. ř. toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem) a nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8.