28 Cdo 3426/2023

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 9. 2022, č. j. 14 Co 283/2022-106, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 6. 2022, č. j. 15 C 257/2021-93, jímž byla odmítnuta žaloba (podání žalobce doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 11. 11. 2021) pro neurčitost a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. usnesení odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).

Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Nevymezil žel žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašoval, že na jejím posouzení usnesení odvolacího soudu záviselo a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak.

Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3446/2018; v rovině ústavněprávní k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, obdobně též důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, či v jeho usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (absence vymezení otázky procesního nebo hmotného práva, o které by dovolatel ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak), je tedy vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě přitom nedostál, neboť ani jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. řádně nevymezil a ani neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (obligatorní náležitosti dovolání přitom nelze dovodit ani z jeho obsahu). Z uvedeného důvodu shledává Nejvyšší soud podané dovolání neprojednatelným (způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolaní přitom není pouhá citace znění ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části – viz obecné tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena).

Kritizuje-li pak dovolatel nedostatek poučení o způsobu, jímž měl vady své žaloby (její neurčitost) odstranit, dlužno uvést, že jej soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 5. 2022, č. j. 15 C 257/2021-82, doručeným dne 20. 5. 2022, v souladu s § 43 odst. 1 o. s. ř. i závěry ustálené rozhodovací praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36, ročník 1999, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209, ročník 2002) řádně poučil o tom, jak mají být vady žaloby spočívající v její neurčitosti odstraněny.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.