28 Cdo 3429/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3429/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 2. 2010 Spisová značka:28 Cdo 3429/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3429.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 4 odst. 1 předpisu č. 96/1993Sb. § 22 odst. 1 obč. zák. § 36 zák. o rod. § 628 obč. zák. § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 3. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 04.29.2010II.ÚS 1249/10JUDr. Dagmar Lastovecká Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3429/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petr Krause ve věci žalobce O. Z., proti žalované JUDr. I. Z., o zaplacení 254.550,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 235/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2008, č. j. 8 Co 2964/2007 – 78, takto: I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá; jinak se dovolání zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 254.550,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Odvolací soud dále rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výše uvedené částky se žalobce po žalované domáhal s tvrzením, že žalovaná jako jeho matka uzavřela za něj a v jeho prospěch tři smlouvy o stavebním spoření, přičemž po zrušení těchto smluv naspořené částky byly převedeny na její účet. Žalobce po nabytí zletilosti několikrát ústně a písemně žádal žalovanou o vydání těchto finančních prostředků, což žalovaná odmítla. Žalovaná namítala, že finanční prostředky z první smlouvy o stavebním spoření byly spotřebovány za doby trvání manželství rodičů žalobce na výstavbu domu, finanční obnos z druhé smlouvy použila žalovaná v době své nezaměstnanosti, kdy se otec žalobce nepodílel na splácení společných závazků rodičů žalobce, a třetí smlouvu o stavebním spoření žalovaná založila ze svých výlučných prostředků a neměla zájem na tom, aby žalobce po dosažení zletilosti měl možnost s nimi nakládat. Nárok žalobce je i v rozporu s dobrými mravy, neboť se s ní jako syn odmítal stýkat, odstěhoval se od ní a také se podílel na odvozu osobního automobilu z nevypořádaného společného jmění rodičů žalobce. Žalobce nebyl v kontaktu se žalovanou, nezajímal se o její zdravotní stav a před dopisem ze dne 25. 1. 2007 ji o vyplacení naspořených částek nepožádal. Odvolací soud považoval dokazování provedené soudem prvního stupně za dostatečné a úplné a hodnocení důkazů za odpovídající principům uvedeným v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud se nejprve vypořádal s otázkou, kdo byl vedle stavební spořitelny smluvní stranou (účastníkem) smlouvy o stavebním spoření, potažmo komu patřily finanční prostředky na účtu stavebního spoření. Vyšel přitom z ustanovení zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 96/1993 Sb.“), přičemž uvedl, že ze všech tří návrhů předmětných smluv je zřejmé, že jako účastník je označen právě žalobce a jako zákonná zástupkyně (tedy osoba žalobce při uzavírání smlouvy zastupující) jeho matka (žalovaná), a to ve smyslu § 36 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. o. r.“), a dále § 27 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Tím vznikla práva přímo zastoupenému podle § 22 odst. 1 obč. zák. Jako účastník smlouvy je potom žalobce označen také na výpovědích všech tří smluv, přičemž podle obsahu spisu až do výpovědi těchto smluv žalovanou, resp. v prvním případě oběma rodiči, nebyl učiněn žádný takový úkon, který by žalobce jako účastníka těchto smluv o stavebním spoření zpochybňoval. Jestliže byl žalobce účastníkem těchto smluv, nepochybně mu pak patří příslušenství, tedy státní příspěvek a úroky, neboť nikomu jinému než účastníku patřit nemohou (§ 5 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb.). Jestliže příslušenství je jedním z hlavních důvodů uzavření smlouvy o stavebním spoření a jestliže současně toto příslušenství nemůže připadnout nikomu jinému než účastníku smlouvy, pak lze rozumně a logicky dovodit, že i jistina ukládaná v tomto případě rodičem či rodiči nezletilého dítěte, má patřit jako dar tomuto dítěti. Jeví se nelogickým, aby rodič ukládal pouze „na oko“ na stavební spoření, jehož účastníkem je jeho nezletilé dítě, jistinu, která by se mu žádným způsobem nezhodnocovala (neboť příslušenství patří účastníku smlouvy), když by mohl s minimálním rizikem, že o tyto peníze přijde, a s větším než nulovým výnosem tyto uložit na běžný nebo termínovaný účet u banky. Pokud tedy v řízení není spolehlivě tvrzeno a prokazováno, že od počátku až do konce spoření rodiče nechtěli vložené peníze darovat svému nezletilému dítěti, pak lze mít s ohledem na všechny popsané skutečnosti za to, že došlo k darování těchto prostředků rodičem či rodiči nezletilému dítěti. Lze tak vyslovit závěr, že platby placené původně rodiči, posléze žalovanou ve prospěch stavebního spoření byly žalobci darovány a patřily mu spolu s přirostlým příslušenstvím taktéž v době výpovědi předmětných smluv o stavebním spoření, respektive v době, kdy byly žalované fakticky poukázány na účet. Žalovaná pak s těmito prostředky nemohla naložit jinak, než jak stanoví § 37a z. o. r., neboť nemohou sloužit k uspokojování potřeb rodičů či hrazení jejich dluhů, přičemž řešením tehdejších majetkových problémů rodičů žalobce bylo vypořádání majetku náležejícího do společného jmění manželů, a to včetně případných závazků a pohledávek bez toho, že by bylo možno spotřebovat finanční prostředky žalobce. Žalované tím, že převzala a posléze spotřebovala finanční prostředky ze stavebního spoření, jehož účastníkem byl žalobce, vzniklo bezdůvodné obohacení, které musí vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.), neboť se jí dostalo plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Nebylo ani možno shledat naplnění § 3 odst. 1 obč. zák. v neprospěch žalobce, přestože nelze zcela kategoricky dovodit nemravné chování jen ze strany žalované vůči žalobci, kterak uzavřel soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu jde o vzájemně a dlouhodobě negativní postoj obou účastníků řízení, kdy v současné době již nelze učinit spravedlivý a jednoznačný závěr o jeho příčinách. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že jej napadá v plném rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť předmětná právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem judikována a obecné soudy v těchto právních věcech rozhodují odlišně. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když zjištěný skutkový stav „nesprávně podřadil pod hypotézu právní normy“. Právní otázka spočívá v posouzení, komu patří finanční prostředky rodičů tvořící jejich společné jmění, popřípadě jmění výlučně jednoho z rodičů, naspořené na smlouvu o stavebním spoření uzavřenou na jméno jejich nezletilého dítěte, a pod který právní institut občanského práva lze nakládání s těmito finančními prostředky podřadit. Je právně významné, zda nezletilé dítě, za něž zákonný zástupce uzavřel smlouvu o stavebním spoření, je účastníkem této smlouvy nebo jde o smlouvu ve prospěch třetí osoby podle § 50 obč. zák. Dále je právně významné, zda takto naspořené prostředky je možné bez dalšího považovat za dar nezletilci podle § 628 a násl. obč. zák. a zda v případě nakládání s těmito prostředky zákonnými zástupci jde o jejich bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. Žalovaná nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že účastníkem smlouvy o stavebním spoření je osoba, která smlouvu uzavře (tedy žalobce), a jde tudíž i o osobu oprávněnou k přijetí státní podpory. Tento závěr nelze učinit na základě formuláře smluv o stavebním spoření, kde byl nezletilý žalobce označen jako účastník, když stavební spoření jako spoření účelové spočívá rovněž v přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření, a je přitom zřejmé, že nezletilci nejsou schopni této povinnosti dostát, neboť nejsou výdělečně činní. Je nelogické považovat ukládané jistiny ze strany zákonných zástupců za dar nezletilci. Všechny tři uvedené smlouvy o stavebním spoření byly za